DENY

O Denym
Fotogalerie

LUMP

O Lumpovi
Sourozenci
Psí sporty
Fotogalerie

WAMI

Novinky
Dogtrekkingy
Focení pro radost
Kontakty a odkazy

Deny
aneb Jak jsem ke skorovlkovi přišla...

Psa jsme měli doma odjakživa. Sice to nikdy nebýval rodinný mazlíček, protože jsem z vesnice, takže pes doma byl, protože prostě něco na dvoře být muselo...

Takhle jsme měli Blesku. Ta byla čistokrevný podvraťák, byl to takový skákací gumídek. Kdybych tehdy věděla něco o agility, byla by skvělá. Ale její čas se ve čtrnácti naplnil a Bleska odešla do krajin za duhovým mostem.

Bylo jasné, že bez psa to dlouho nepůjde, ale nějak jsme spíš čekali, co se naskytne. A v té době jsem poprvé slyšela o Denym. Byl to dvouletý pes přítele mojí maminky, ovšem bydlel poměrně daleko od nás. Věděla jsem jenom, že je to "vlčák" - nevěděla jsem jaký, vůbec jsem netušila, co je to za psa. Ale u nás na dvorku bylo tak prázdno... Přítel za maminkou jezdíval na víkendy, a tak jsem ho vcelku brzo přesvědčila, aby pejsu přivezl s sebou. Byl rád, protože se zrovna v té době stěhoval z domku do bytu a musel mu na zahradě bytovky teprve postavit kotec, zatím ho měl v původním kotci u domku, ale přes víkend by psu nikdo nedonesl ani žrádlo.

Jednoho krásného dne tedy přijel. Vyběhl z auta, okamžitě začal vše očuchávat - a mě až srdce usedalo. Mohutný vlčák (tehdy jsem si ovšem ještě myslela, že jde o německého ovčáka, moc jsem se tehdy o psy nezajímala). Nejprve narazil do plotu, jak se vrhl za slepicema a drátěného plotu si nevšiml. Když jsem se zasmála, vyčítavě se na mě koukl a teprve pak se obtěžoval se se mnou seznámit. A tak to vše začalo...

Asi po týdnu - už si nepamatuju příčinu - se na mě pejsa vrhl. Nenosil tehdy obojek, ale jsem duše odvážná, a tak mi vylítl adrenalin a pustila jsem se do rvačky. Vzteky jsem ho začala rukama škrtit, dokud nepřestal cenit zuby... Bohudík se ani jednomu z nás nic nestalo.

Jezdila jsem v té době na výšku do Brna (ostatně stále tam dojíždím), ale tvrdila jsem, že velký pes potřebuje výcvik. Netušila jsem, do čeho se vrhám, nevěděla jsem, co to pro psa znamená, že do svých dvou let býval zavřený v kotci a jednou denně ho pustili na zahradu vyběhat... (Ale jeho bývalého páníka omlouvá to, že se mu věnovat chtěl. Pár měsíců chodili na cvičák, pak se ale musel začít starat o svou tehdejší ženu - umírala na rakovinu...) A tak jsme začali chodit na jediný cvičák, který byl v našem dosahu. Teď už dokážu srovnat a říct, že byl asi nic moc - ale pro mě to tehdy bylo jako splnění jednoho z dětských snů. A začala jsem se zajímat o kynologii, o výcvik, o psy obecně. Nicméně spoustu věcí člověk z knížek nevyčte... Když to zkrátím, díky nevhodnému přístupu na cvičáku se mi podařilo u psa vypěstovat agresivní reakci na obojek a styl výcviku, který ostatní aplikovali na svých NO, u nás nefungoval. Při každém fyzickém trestu mi pes vystartoval proti obličeji (pak proti ruce) a servali jsme se. Nikdy nevyhrál - nevím, jak moc zezačátku jsem vítězila já, ale různými způsoby jsem se s ním rvala tak dlouho, než přestal být agresivní. Na tomto místě bych ráda dodala, že jsem nikdy nedopadla hůř než s pár modřinama a několika šrámy od zlomeného (a tedy ostřejšího) špičáku!

A tak mi to nedalo a začala jsem pátrat po Denyho původu. Bývalý majitel o něm vlastně nic nevěděl, jen jsme jednou jeli kamsi na výlet a on mi ukázal jeden dům - "no a hele, tady odsud je Deny". Strašně mě to překvapilo, přítel mojí maminky bydlí tak 100 km od nás, a rodný dům Denyho je od nás asi 20 km... Prý tehdy byla jeho dcera na návštěvě v těch místech a když viděla štěňata, jedno mu přivezla jako dárek. A když jsem si už doopravdy nevěděla rady, sedla jsem jednoho dne na babetu a rozjela jsem se k zmiňovanému domku. Obyčejný barák v severomoravské vísce, v něm obyčejná postarší paní. Netvářila se moc nadšeně, ale nakonec jsem ji přesvědčila, aby mi o Denyho matce něco řekla. Fenku už neměli, před časem ji zajelo auto. Paní jsem nakonec ukecala, aby mi ukázala aspoň fotky a pak už jsem jen poslouchala podivné vyprávění. Podle vyprávění paní z jedné ze samot v Beskydech utekla háravá fena, vrátila se za měsíc, březí. Prý si mysleli, že utekla za prvními pár vlky, co přišli do Beskyd. Takhle přišla na svět Denyho máma.

Paní mi to ovšem neříkala nadšeně. Spíš na fenku nadávala - bylo jí jedno, co je to za štěně, neuměla si nic představit pod tím, když jí ho přivezli, že je to půlvlk, bylo jí to jedno. Na dvorku přece může být úplně cokoliv, hlavně když to bude hlídat barák a budou tomu stačit zbytky... Ale z milého štěňátka jí vyrostla plachá agresivní fenka, která sebeméně neposlouchala, všechny členy rodiny několikrát pokousala a pořád utíkala... Taky když podruhé hárala, utekla za sousedovic psem a nechala se nakrýt. Sousedovic psa jsem viděla také, vypadal jako tmavší malinois s trochu delší srstí.

A tak přišel na svět Deny. A tak jsem zjistila, že jsem přišla ke "skorovlkovi". Teprve když jsem se začala zajímat o chov a výcvik československých vlčáků (plemeno s průměrně 25% vlčí krve), začala mi docházet spousta věcí, která byla s Denym špatně. Změnila jsem styl výcviku, pak jsem se začala od Denyho i učit (ne každé zavrčení je hrozba, ne každé cenění zubů znamená útok), když si ověřoval svoji pozici v hierarchii, už jsem ho netahala za obojek, ale klekla jsem si na něj a vrčela mu do zubů, že tohle teda ne...

Postupně jsem za těch pět let, co už skorovlka mám, toho myslím zvládla hodně. Zejména na to, že není žravý a není aportér - tedy veškerá motivace při výcviku byla jen moje pochvala. Teď jezdíme na dogtrekkingy, na vandry, umí se chovat ve vlaku, v autobusu, v autě. Můžu ho nechat odloženého před obchodem nebo v nádražní hale plné lidí a vím, že ho tam najdu, až se vrátím. Zkrátka - z Denyho se mi nakonec podařilo udělat vcelku civilizovaného psa.

Jen je pořád ostřejší na lidi, je to pes hlídací. Ale to už si uhlídám a historky na tohle téma se určitě budou prolínat ještě mnoha vyprávěními...