Čtvrtek
Milý deníčku. Dneska mám odjet na další trekový závod. Radost se mísí s napětím, jsem plna očekávání. Na poslední chvíli ještě utíkám do obchodu, abych doplnila potraviny. Zejména sýr – čtvrtkila eidamu pro Denyho a kousek Madelandu pro mne. Celý den trávím balením. Ne, že by mi to obvykle trvalo tak dlouho, ale když člověk sedí půl dne u počítače a těší se s ostatními na serveru mujpes.cz, tak mu pak na sbalení mnoho času nezbývá. Mám půjčené autí, takže se nemusím balit do velké Gemmy, ale mohu si dovolit určitý komfort. Stejně nesu věci do auta na třikrát... Na poslední chvíli ještě tahám igelitku a dávám si do ní věci, na které bych málem zapomněla. Mikinu. Hrnek. Impregnaci na boty. BOTY!!! Poprvé jdu na trek jen v lehkých trekovkách, velké mne odírají a mám z nich strach. Podle mapy by Hostýnské vrchy rozhodně neměly mít nijak těžký terén (člověk míní – pořadatel mění...). O půl čtvrté konečně vyrážím pro Gwen. Denýsek vzadu v autě nadšeně pokvikává a cloní mi výhled zpětným zrcátkem, lehá si až těsně před benzinkou, u které stojím. Je tu fronta a tak píšu Gwen, kde mě má hledat. Pak nastávají manévry... Deny je v autě, takže: dát Gweniny věci do kufru. Vysvětlit Dině, že se na mě neskáká. Zavřít kufr. Vysvětlit Dině, že se na mě neskáká. Nabrat benzín, Dinu si Gwen drží už kousek stranou. Zaplatit benzín, vysvětlit Dině, že se na me neskáká. Vyndat Denyho z auta, nastěhovat tam Dinu, dát Denyho do auta, mezitím nastoupí Gwen a nakonec já. Vyjíždíme a Deny vysvětluje Dině, že se na něj neskáká. Vysvětluje jí to velmi důkladně, sice mu pro jistotu nasazuju košík, aby nebyl tak moc protivnej, ale dopředu se moc necpe a Dina pak celou cestu kopíruje tělem tvar dveří a ani nedutá.
Navigátorka se pečlivě připravila a tak ani moc nebloudíme. Akorát se nejdřív trochu motáme po „malém Fryštáku“, než nám někdo vysvětlí, že ten „velký“, co hledáme, je až za kopečkem, před kterým jsem to otočila (byla tam cedule „konec Fryštáku“!). Na druhý pokus dorážíme do DISu, hledáme místečka pro stan, já taktizuju, kam umístit stan a Denyho, aby nikdo nepřišel k úrazu. Daří se, pomáhám ještě rozbalit stan Mírovi, má ho docela blízko, tak se mu nechce přijít o zadní kapsu u gatí. Ale pohodička, začíná tu být lidí tak akorát, v duchu si říkám, jak se tak pořád zdravím, jak moc jste mi lidičky chyběli... Na musher meeting jsem si zapomněla vzít mapu, nevadí, má ji Záviš a tak koukám k němu. Jo, jasný jasný, Broňa se snaží, aby nám vysvětlil všechny záludnosti, čímž vesele občas přidává na zmatení. Ale vše se nakonec vyjasňuje. Ještě chvilku se žvatlá, pak už stan a spacák a spinkat...

Pátek
Start, milý deníčku, to je když se zařve „Tři, dva, jedna, MUSH!“ a oni mažou pryč. Startér se ptá Mildy Slaměníka, jaktože ve svém věku podává tak úžasné výkony. Mildova věta je nezapomenutelná a krásně vyjadřuje pocity všech závodníků: „No, du, co to de!“ a už maže... Za chvilku startuju i já s Denym, prý jako první ženská účastnice. Holt i to něžnější pohlaví umí být pěkně drsné. Když chce! V půlce dědiny (městečka?) mě dohání Gwen s motorovou myší, tentokrát rozhodnutá nechat motor v campu a jít „na pohodu“. Chyť si svého šnečka... Doufám, že mě nebude moc hnát dopředu, já taky jenom „du co to de“, i když teda já nevyhrávám... Ale sluníčko zahřívá celý ten nádherný svět, je na čase zahodit starosti za hlavu a užívat si vlčí stezky. Před lesem zaslechnu nad polem zpívat skřivana, v lese už halekají jen hlasy ostatních dogtrekařů, jak se různě míjí. Itinerář nás vede různými terénními vlnami (kopce se tomu snad ani nedá říkat), tak začínám rozvíjet teorii o tom, že jsou to vlastně takové lehčí Šlapanice, i když díky terénu mnohem krásnější. Gwen namítá, že to ještě nevím, jak se leze na Hostýn. Mávnu nad tím rukou a myslím si svoje. Myslím si to zhruba do Chvalčova (20 km), kde je onen kopec na Hostýn. Pomaloučku vypouštím duši (ne duchy!), Deny na nějaké táhnutí zcela kašle a stále se jako ostatně celý den drží své role kozy vedené na porážku. Potkáváme Peťu s Ralfem, je chudák zdrbnutý, že opět minul kontrolu. Je mi ho strašně líto, ale musím se taky trochu smát – Peťa je poctivec neuvěřitelný a přesto ho posledních pár treků potkám vždycky někde naprosto zoufalého, jak si nevšimnul kontroly... Začíná to být jeho zvykem... :oD Ale nakonec se vše úspěšně řeší (lepítko mu někdo donese na Hostýn) a já vypouštím duši do kopce dál. Záviš navrhuje Klub šílených dogtrekařů, Gwen Klub přátel vysokých kopců. Kdybych mohla, tak taky prohodím něco vtipného, ale nemůžu. Zdržuji se tedy komentářů a plazím se nahoru, už je to jen kousek, HOSTÝN! Hospoda tu je možná někde taky, ale hlavně spousta stánků s občerstvením, kofola a párky bohatě stačí... Ještě nakupuju hromadu sladkostí (no když oni tu mají kukuřičné kuličky a pendrek a lékořicový zlom!!!), a už naši pauzu balíme a svištíme dál. Bohužel cesta z Hostýna vede po poměrně vysokých a velkých schodech. Kolena mne tentokrát ani nevarují, ale prostě se mi pravé podlomí. Sprostě zařvu a zbytek schodů dost bolestivě spajdávám. Nechce se mi zastavovat, ale musím, hned pod schody si stahuju obinadlem pravé koleno, zkusím, jak to jde a okamžitě si stahuju i to levé... Tak, paráda, je ze mne opět kriplíček, už mne to štve. Ale jdeme dál, na prášky zatím kašlu, přece nejsem takovej zbabělec... Příroda mi mé bolístky vynahrazuje, hra světel a stínů v lesích je ten nejhezčí kaleidoskop, co jsem kdy viděla. Stromy natahují ruce větví ke slunci, protahují se a slastně šumí. Celý les jako by dýchal, viděl a slyšel, máme povolení být součástí, dýchat, vidět a slyšet lesem, ne svými smysly. Cestou po rovince nebo do kopců kolena nevnímám, to nijak nebolí, a tak si užívám. Já nemůžu, tělo je příliš slabé na takovou pouť, ale aspoň mysl se rozletí s větrem o závod, v uších slyším tichý dusot vlčích tlap a na chvíli jsem volná. Vidím sebe a Denyho bez báglů, bez vodítek, běžíme lesem, měkce našlapujeme na spadané listí, všude kolem nás se míhají vlčí stíny, a je to jen hra, hra na život, kde nejde o nic jiného, než jen chvíli být, být součástí toho všeho kolem, a nikdo nemůže prohrát. Na vlčí stezce se jen vyhrává...
Po chvilce snění ale opět přichází nějaký ten kopeček dolů a já musím svou duši volat zpátky. Teď je plná klidu, pomáhá mi tedy překonávat bolest v kolenou, a i když mezi zuby drtím nadávky, vím, že tohohle se nevzdám. Pokud to jen trochu půjde, tak půjdu a budu chodit pořád. Tělo třeba běžet s vlky nedokáže, ale duše ano... Potkávám Petru s Barrýskem, taky ji chytlo koleno, tak jí dávám plato Ibuprofenu – já mám ještě Nalgesiny. Na Tesáku (33 km) už ale duše neduše, snění nesnění mi kolena dávají pořádně zabrat a tak sahám po Nalgesinu č.1. Prý mají otevřeno do devíti, a tak Gwen plánuje, jak to ještě stihnem. Vyvádím ji z omylu, že to teda v žádném případě, sice se trochu diví, ale nakonec moje argumenty (zejména rychlost mé chůze) uznává a smiřuje se s tím. Já se chci dostat aspoň na ten padesátý, pak prostě někde zabivakuju, Gwen souhlasí, i když se tváří, jakože šedesátý by se jí líbil víc. Ale má smůlu – chytla si šnečka a tak už s tím nic nenadělá... ;oP Capeme a žvatleme dál, já už docela toužím po bivaku, koukám všude okolo, ale na ten padesátý to ještě chvilku trvá. Přemýšlíme s Gwen, jak by se nám líbila chatička na dětském táboře, okolo kterého v Košovech procházíme. Chatička ano, dětičky ne, tak jdeme dál. Potkáváme autobusovou zastávku, to bývá mezi dogtrekaři oblíbený bivak, tak to nesměle navrhuju. Ale Gwen nechce spát na betoně a na mne je tam zase docela zima, pod zastávkou teče potok a je tam chladno. Když najdeme konečně správnou cestu, trochu zalituju, že jsme přeci jen nezůstaly na té zastávce, takovej strmej krpál si snad už ani nezasloužím. Ale vyškrabem se do půlky a tam si leží tak vyzývavě jakási neoznačená lesní zatravněná cestička, rovná, měkká – a je rozhodnuto. Spíme víceméně přesně na padesátém, místečko pro bivak je to hezké, tak co. Gwen sice prohlašuje něco o tom, že touto dobou by normálně byla už někde na sedmdesátém, ale pod obvyklou pohrůžkou, že ji fláknu vodítkem, toho nechává a souká se do spacáku (podobných připomínek měla za celou dobu několik, ale vodítko jsem neodepla ani jednou...). Deny leží a kouká, jak se navlíkám, aby mi nebyla zima. Zjišťujeme s Gwen, že jsme to přeci jen neodhadly s vodou, po oba psy máme dohromady necelý litr, my se napijeme ještě Isostaru. Ale co, musí stačit. Psi se nažerou, každý dostane svůj příděl vody a už spokojeně chrupkají. Než spapám já svoje křehké chlebíky s paštikou, Gwen už míří do světa Hypnova, přeju jí pěkné sny, ale jen něco nezřetelně zamumlá. Mám pak poct, že okolo prochází Peťa s Gerou, tak se snažím ji upozornit, ale odpovídá, že spí. Asi vážně spí – nakonec ještě že tak, později se dozvídám, že to Peťa stejně nebyl... :oD A už mířím tam co Gwen, ještě mi v duchu zní maminčina básnička na dobrou noc: Ptal se včera pána pán, kudy tudy do hajan? To se dáte kolem plotu, od klímadel na dřímotu...

Sobota
Můj milý deníčku. Je to zrádce! Místo, aby se ke mně tulil celou noc... Spal ve vyleženém pelíšku kousek ode mne. Jen nad ránem lehce blafnul, když okolo procházel nějaký časný ranní trekař. Prý v noci padaly hvězdy, slyšela jsem později. I kdybych chtěla, asi bych je neviděla, výhled mi zacláněly větve smrčku, pod kterým jsem spala. Škoda, perseidy byly letos prý nejkrásnější a největší za posledních pár let. Ráno jako první věc ze všeho opět stahuju kolena. Přemlouvám ztuhlé svaly, že zas taková zima v noci nebyla, aby nechaly těch blbin a začaly fungovat. Nechávají se ukecat, a tak v ospalém zachmuřeném ránu balíme bivak a vyrážíme opět na trať. Ranní slunce jako by nemohlo vstát z peřin, vykoukne a zase se přikryje duchnou, protáhne se, ale utíká se ještě na chvíli schovat.
Ohromnou radost nám takhle po ránu udělali lidé z Vičanova (snad patří k téhle obci) – na zemi je starý rendlík a v něm voda, o kus dál ještě petka s další vodou a u rendlíku barevný nápis „DOG VODA“. Vždycky mě neuvěřitelně potěší, když narazím na dobré lidi, poslední dobou je jich stále míň a tím víc jsem vděčná těm, které potkám třeba náhodou. Psům to přišlo velmi vhod, měli za noc žízeň a tak pili skoro jako Široký z pohádky. Z okna chatky vykoukly dvě rozespalé tváře, tak jsme jim s Gwen moc poděkovaly a uháněly (HA HA!) dál. Na Tesák jsme dorazily nad ránem, sešlo se nás tam víc. My se chtěly hlavně trochu převlíct, bylo nám vedro ve všech těch věcech, ve kterých jsme spaly. Ale dnešní příděl dobrých lidí ještě nebyl vyčerpán. Došel za námi pán a jestli něco nechceme – kafe, čaj. Koukaly jsme na něj jak puci, ale o čaj jsme poprosily. Zbytek trekařů, co jsme potkaly, jsme tam dotáhly taky a tak jsme chvíli všichni i s pánem Tesáku kecali. Někdo prohlásil, že je pán zlatý a on se smíchem prohlásil, že opravdu, že se jmenuje Goldman. A prý ať někdy přijedeme jen tak, že nás ubytuje i se psy, třeba 30 lidí... Čaj byl super, povídání taky, ale já chtěla ještě ten den dojít do cíle a tak bylo načase vyrazit. Gwen zajásala, že jsme na druhé straně itineráře, já jsem tak nadšená nebyla (do cíle pořád zbývalo nějakých 37,5 km), ale Nalgesin začal pomalu zabírat, a tak jsme nabraly poměrně slušné tempo. S občasnými krátkými přestávkami nám vydrželo zhruba až k Májové (66,5 km) – tam byl hnusný a dlouhý beran (rozuměj „skopec“), kde prášky neměly sebemenší šanci a kolena sténala. Já taky sténala a nadávala a slzičku uronila, přiznávám – tohle bylo mé malé velké soukromé peklo. A bylo tak drsné, že jsem se rozhodla, že přes zimu děj se co děj si oběhám všechny ortopedy a budu je otravovat tak dlouho, až mi někdo pomůže. Argumenty typu „tak to nechoďte, nedělejte“ prostě neberu, ale doufám, že mi někdo opravdu pomůže. Jak ráda bych si nějaký ten kopec taky třeba seběhla, jenomže při náznaku takového pohybu se mi kolena podlamují a já bych akorát upadla na hubu a dlouho by mi trvalo, než bych se postavila. Takže nic. Ještě si slibuju, jak to bude lepší, až na narozky dostanu turistické hole a zkusím to s nimi... Jsem strašně ráda, že kopec šla Gwen svým tempem a jen na mě dole čekala, nerada brečím před obecenstvem. Ale protože mi trval kilometr dolů snad třičtvrtě hodiny, možná celou, upozorňuju Gwen, že jestli chce, má jít dopředu sama, protože bude-li víc takových kopců, tak já dojdu nejdřív o půlnoci, pokud vůbec dneska. Ale Gwen prohlásí, že dneska dojdeme, i kdyby mě tam měla odnést v náručí. „Beru tě za slovo!“, okamžitě vykřikuju a Gwen se směje a mávla rukou. A capem dál... Potřebuju čím dál častěji přestávky, ale většinou opravdu jen pětiminutové. Začínáme potkávat midaře, Gwen se na to těšila, já se bavím hlavně zúčastněnými psy. Běžná plemena a kříženci, ale – a to mě dostává nejvíc – jezevčíci! Srdnatě capají, pyšně poňafávají na velké psy okolo a musím uznat, že sviští docela rychle. Kopce dolů už jsou ale pro mne skoro neúnosné, při každém Denyho cuknutí kolena zabolí, a tak nakonec se dohodnem s Gwen, že na berany (rozuměj „skopce“) si bere Denyho k sedáku ona. Jednak se Gwen kochá, jaká je to krása, jít se dvěma psy, druhak mám já trochu klid a děsím se představy, jak půjdu s oběma skorovlky. Ale taky se strašně těším... Někde cestou jsme potkali u studánky Záviše, ten teď musí odpočívat často, protože Sara má problém s nohou. Doufám, že ví, co dělá, protože Sara docela pajdá a je vidět, že ji to bolí. Záviš ale u studánky hýří poetismy a básnicky nám vykládá, jaký že je dogtrekař: „Je jako voda, jako potůček. Zpočátku zurčí, uhání, kameny přeskakuje, ke konci už se jen tak líně vleče...“ Odpočíváme kousek za nimi na úžasné louce, která přímo vybízí k ulehnutí a spánku. Tedy, pokud by si Gwen nesedla do mraveniště... Ale je teploučko, já se vyvaluju a Deny klíme. Okolo prochází Záviš, tak se ho ptám, jestli se na to nechce se Sarkou vykašlat. Je vidět, že se mu moc nechce, do cíle už je to relativní kousek, ale tvrdí, že se rozhodne v Lukově, kde může volat o odvoz (nakonec to tam taky vzdá – lidé jsou ctižádostiví, ale ovládnout svou ctižádost ve prospěch psa je důležité. A cením si těch, kdo to dělají. Je nezbytné řídit se psem – jít, jak on může a nezničit zvíře, které vám věří, jen pro svou ctižádostivost!!!)
Přemýšlíme, zda jít skouknout zříceninu hradu Lukov (75 km), ale rozhodujem se, že ne, a jdeme dál. Vyplatí se to, protože přímo v Lukově nacházíme za kostelem takový pajzlík, hospůdku, kde mají točenou kofolu a kde si dáváme smažené syrečky s chlebem. MŇAM! Dlouho se ale nezdržíme a za chvíli už odpočítáváme kilometry do cíle. Ještě mě místy chytá depka a tak navrhuju Gwen druhý bivak. Odpovídá, že samozřejmě ne, že už to dojdem. Připomínám jí její slib – je načase mě vzít do náruče. Nejdřív se té myšlence smějeme, pak Gwen navrhne, že jako recese by to bylo dost dobrý. Plánováním blbinek strávíme pár kilometrů a šlape se už zas dobře. Tu a tam ještě pauzírujeme, ale už nás čeká jen cesta zpátky Pod Ondřejovskem (83) – Fryšták. Je to peklo číslo dvě, protože makadam zalitý cementem je pro unavené nohy více než nepříjemný, navíc cesta vede s kopce a to mým kolenům rozhodně nesvědčí. Nadávám, jak můžou být nějaké dva kilometry tak dlouhé, že ještě nebyl rozcestník Dubová. A nadávám čím dál víc, ale najednou je tu asfaltka a my koukáme na ceduli „Fryšták“! Zřejmě jsme dotyčný rozcestník cestou někde minuli a je víc než příjemné zjištění, že jsme o pár kiláků dál, než jsme předpokládaly. Cesta Fryštákem mi připadne ještě neskutečně dlouhá (to už tak bývá), ale poznávám místy, kterými jsem včera procházela a netrvá to ve skutečnosti zas až tak dlouho a je tu náměstí. Tady dohodnem poslední detaily naší recese. Těsně před vraty DISu si beru Gwenin bágl přes svůj na záda, ona si připíná Denyho a šplhám se jí na hřbet. S mým huronském řevem (Gwen je chudák ráda, že je ráda) vcházíme do basecampu. Hledáme cíl, a sakra, je až v prvním patře. Chci slézt, ale Gwen že ne, že když už, tak už. A tak jsem tedy vynešena do prvního patra, trochu se nám tam oba psi motají, ale už jsme v cíli a já slézám. Smích a otázky, nějak mi to splývá, kontrola povinného vybavení a už se nikam hnát nemusím. Spajdávám schody dolů, uvazuju Denyho a vítám se se všemi (skoro všichni totiž došli dřív, než my :oD ). Pak sprcha – to je tak úúúúžasný vynález! – a jdem s Gwen na večeři do blízké hospůdky. Kecáme s Mildou zejména o zdraví a kolenech a o psech. Večer je táborák, kecáme do půl třetí do rána, přicházím o hlas – jsem trochu nachlazená a hubu nezavřu, tak to tu mám. Jsem ale šťastná – došla jsem, jsou tu fajn lidi, fajn psi... V noci se ke mně ve stanu zubatec tulí a je nám spolu moc hezky.

Neděle
Pár lidí ještě nedošlo, deníčku, a nechce se mi na vyhlášení čekat jen tak. Navrhuju ZOO, sice je to prý na dýl, než na ty dvě hodiny, co na to nakonec máme, ale zase je to kousek a bůhví, kdy bych se ji nak do ZOO Lešná dostala. Tak jdem, já, Gwen, Peťa Hanzely a Láďa Urbášek. Je tam hezky, příjemně strávené dopoledne s velmi příjemnými lidmi. Docházíme zpět do basecampu a už je vyhlášení. Nejprve „zvláštní“ ceny, což dost překvapí, ale je to pro midaře i longaře zároveň, tak je to asi logické... Najednou se vyhlašuje cena FairPlay a trochu se zarazím – mluví o nás, zejména o Gwen, jak mě nesla, vyhrává cenu FairPlay! Začínám se smát, kam nás ty naše blbinky jednou dostanou, ale najednou slyším i své jméno. Já, co já? Dostávám pohár „Za silnou vůli“, z takové recese udělat něco tak vznešeného, no to je neuvěřitelné. Přiznávám, že mě to až dojalo... A je konec vyhlášení, spousta lidí už odjíždí, taky to balíme a loučíme se, je mi trochu smutno, takoví fajn lidi, no co, za chvíli se snad uvidíme znova... Cestou zpátky Dina opět kopíruje dveře, asi si pamatuje, jak ji Deny seřval a tak se teď tváří, že v tom autě vůbec není. Nacházíme velmi příjemnou hospůdku, kde si dáváme oběd (v Kroměříži na výpadovce na Brno!), pro psy nám hned donesou vodu, taky fajn lidi. Dojíždíme do Brna a tím končí jeden z nejúžasnějších treků letošního roku.

P.S. Obrovský dík všem pořadatelům Fryštáckého dogtrekkingu, zejména Broňovi Růčkovi a Jardovi Fabiánkovi!

P.P.S. Uvidíme se brzy. První víkend v září na neoficiálním dogtrekkovém výletu do Broumovských stěn!!!