To bylo tak. Náhodou mám to štěstí, že už přes pět let smím mít za parťáka jednoho z nejlepších psů, co jsem kdy poznala. Leccos jsme spolu zažili a zkusili, tolik adrenalinu v krvi jako občas já se svým psem nemívají ani ti nejšílenější vyznavači adrenalinových sportů. Prostě nádhera. Postupně jsem zjistila, že můj Deny není jen pes, ale Pan Pes, a že je to vlastně čtvrtvlk. A z půlky malinois. Zkrátka skorovlk.

S Denym jsme chodili na cvičák, ale jen v rámci možností. Zůstává totiž doma hlídat dům, zatímco já jsem přes týden v Brně a studuju a pracuju (Denyho si občas beru s sebou). Navíc Deny není žravý a aport mu zkazil bývalý majitel, takž jsme cvičili jen pro radost – teda hlavně já měla radost, když se něco povedlo, a pak měl Deny radost, že já mám radost... a tak. Ale léta ubíhala a už se nám cviky moc opakovaly, skorovlka to nebavilo, nikam to nevedlo, tak jsme pomaloučku přestávali chodit. Pan Pes už byl ale v té době slušně vychovaný a zcivilizovaný, chodí si na volno většinu času, poslušně mě čeká uprostřed nádražní haly plné lidí, než nám koupím do vlaku něco dobrého na zub, poslouchá. A hlídá. Ví, co po něm chci a tak to dělá, ale tlačit na něho nesmím. Prostě – žádný pes na dálkové ovládání, ale opravdový parťák.

A tak míjely měsíce a nějaký ten rok, jezdili jsme na vandry, začali se zúčastňovat dogtrekkových závodů, ale něco mi pořád chybělo. Skorovlk poslouchal, ale chybělo mi to vymýšlení, jak ho něčemu naučit. Zklidnil se, přestože temperamentu má pořád spoustu. A mě začal chybět ten adrenalin, co mi zase to zvíře vyvede. Taky – pes má mít smečku, a co je to za smečku, když je jenom lidská, že? A pořád mi to vrtalo v hlavě. Před dvěma lety si kamarádka přivezla své vytoužené štěně grónského psa. A najednou to bylo tady, konečně mi docvaklo: já si chci pořídit dalšího psa!!! A nejlépe ihned! Deny grónskou fenku přijal za vlastní a sledovat to, jak ji vychovává, byla ta nejkrásnější a nejdokonalejší učebnice etologie. Nádhera. JÁ CHCI ŠTĚNĚ!!! Jenomže bydlení nebylo nic moc, přede mnou pár let školy... A taky – kde najít další takový originál, jako je můj skorovlk? Partáka bez bázně a hany, který za vás položí málem život, ale přitom se občas tváří, že vás vůbec nezná a nepotřebuje?

Měla jsem doma čtvrtvlka, a znala jsem československé vlčáky. Líbila se mi jejich povaha – Deny se choval právě tak, jako spousta „čévéček“, která jsem znala. Ať už z povídání páníků nebo osobně... Ale spousta z nich byla na výstavy a povahy byly nejisté. Vybrala jsem si nakonec jednu chovatelskou stanici, a začala šetřit patřičnou sumu. Jenomže jsem tvoreček sentimentální a tak mi pořád znělo v hlavě – „Kéž by to bylo jako Deny. Jako Deny...“ A tak jsem tajně v koutku duše doufala, že se jednou objeví nějaká úžasná paní vlková, která bude chtít mít miminka právě s Denym.

Ale sny jsou od toho, aby se plnily. A aby pro ně člověk žil, pro tu naději, že se splní... A tak jsme na dogtrekkingu Stezkou vlka potkali nejúžasnější paní vlkovou, co znám! Nádherná tmavá fenka československého vlčáka Axa se Denymu líbila, Deny jí taky... A co hlavně – líbil se především paničce Axy! Jenomže pořád ještě nějaká ta škola a práce, nebyla jsem si jistá, že do bytu k přítulovi můžu přivést dalšího psa... A pak to za mne rozhodla nehezká hra osudu. Deny má totiž malý nádor na prostatě, který se mu zanítil a pokud by se to nepodařilo vyléčit, musel by jít na kastraci. Jasně, že to není žádná velká operace, ale já přeci jen jisté předsudky mám a taky jsem měla svůj velký, už dva roky trvající sen o ŠTĚNĚTI. A pak se události seběhly rychle jedna za druhou. Zánět se zlepšil a zdálo se, že půjde přeléčit. Nicméně mi byla doporučována preventivní kastrace a když jsem si už už domlouvala termín s panem veterinářem, zavolala mi najednou panička Axy. Axa hárala a její panička se rozhodla, že ji chce vidět jako mámu, že jí chce dopřát mateřství. A rozhodla se, že Deny smí být otcem Axiných štěnátek!

Den, kdy mi to oznámila, jsem nešla do školy a celý jsem ho probrečela štěstím. A byl mi jedno byt i škola, bylo mi jedno, co bude – nějak bylo, nějak bude. Holt si najdu bydlení jinde. A vůbec! Okamžitě jsem jela pro Denyho, protože jsme chtěli oběma psiskům dopřát co nejvíce společného času. Axa s Denym prováděli nádherný zásnubní tanec. Axa byla prvnička a ještě nebyl ten správný čas, ale mohli jsme jim ho dopřát, kolik jsme chtěli. Na víkend jsme odjeli na přítelovu chatu. První spojení dopadlo pro mě trošku bolestivě, protože jsem se snažila Denyho zklidnit, aby si při spojení neublížil, jenomže skorovlk je skorovlk a ví, co má dělat, a tak jsem to odnesla poněkud zhnožděnou rukou, jak mi Deny vysvětloval, že se mu do toho nemám plést. Pak už jsme tedy oba rodiče nechali na pokoji, a nakrytí se povedlo celkem 3x. Axa se pak chodila chlubit, jak je úžasná, že Denyho svedla. Deny první krytí rozcházel těžko a vypadal velmi unaveně, ale pak si to rozmyslel a v neděli večer už jsme museli oba psy držet od sebe, jinak by se snažili o spojení co pět minut...

Skorovlčata se měla narodit 26.12. Měla jsem v plánu na Slovensko za nimi a Axou s Denym přijet. No a jaký nááádherný jsem měla Štědrý den, když 23.12. mi už volala Axina panička, že štěňátka jsou na světě!!! A byli to pěkní puclíci... Vůbec jsem netušila, který ze tří kluků bude ten můj vytoužený Lumpík. Deny se nakonec štěňat bál, ale Axa byla moc ráda, že ho tam má. A pro mě začalo peklo přemýšlení. Dva tmavě zrzaví kluci (tmavší než tatínek), jeden světlounký. Holky byly světlá a černá. Ten s tím bílým véčkem na prsou? Ten velký tmavý? Světlý? Který bude nejvíc po tátovi? Odjela jsem a esemesky střídaly jedna druhou. Štěňata vidí! Štěňata slyší! Lezou! Kňučí! Skákají mámě po hlavě! Rostou! Mění barvy...

Přesně tak. Když bylo miminkům pět týdnů, jela jsem si pro svého Lumpíka. Je to o něco dřív, ale chtěla jsem mít vybudovaný co nejpevnější vztah s malým štěnětem, protože velkého skorovlka jsem dostala až ve dvou letech a ten vztah nikdy nebyl úplný. A zjistila jsem, jaký je Lumpík chameleon. (Nakonec jsem si vzala největší a skoro nejživější štěnátko – v temperamentu ho předstihla jen jeho sestřička, druhý tmavý bráška byl stejně střelený jako Lumpík, jen možná vzteklejší. A musím se přiznat - mezi oběma tmavými kluky se mi těžko rozhodovalo...) Povahově po tátovi – rozhodný, sebevědomý, splachovací, občas se pěkně vztekal. A barva? Místo tmavého zrzečka na mě koukala stříbrná kulička s černou tlamkou a černým pásem na hřbetě. Teď je Lumpíkovi týdnů devět a už zase mění barvu. Tentokrát opět zrzne a tmavne... Tak jsem zvědavá, co z něj bude...

Je to můj splněný sen. Deny už ho viděl a chová se jako skvělý táta. Hraje si, nechá se kousat do ocasu, ale když to Lump přežene, dá mu výchovnou ťafku. A když pořád nedá pokoj, tak ho tlapou obrátí a zavrčí na něj. Lumpík je se mnou trvale – cestujeme mezi Brnem a mým a Denyho domovem. Lump se narodil pro své jméno – zatímco píšu tohle vyprávění, leží pod stolem a ohryzává mi palec u nohy. AU!



P.S. Lumpíkovi sourozenci (2 bráškové a 2 sestřičky) jsou taky úplně úžasní, a jakmile o nich budu mít nějaké novinky nebo fotečky, budu se snažit podávat zprávy i o nich!!!