Huráá, tak zas po dlouhé době se dostanu na trek! Kašlu na starosti, vše házím za hlavu a jedu! S podobnými pocity jsem se už týden těšila jak malé dítě na cuc na kládě v čokoládě. Pečlivě jsem sledovala počasí, kontrolovala výbavu a dávala pozor, abych skorovlčátko náhodou nějak moc nepřetáhla. :oP A netrvalo dlouho a ten slavný den FRCu nastal. Dopoledne jsem ještě zaběhla koupit si nějaký ten žvanec (suchárek a paštičku), nějaké to energetické zrníčko a teď už zbývalo jen vše sbalit a odjet. Dřív jsem jezdívala na treky vlakem, a nechápu, jak jsem to mohla zvládnout, takovejch krámů a tašek, co jsem měla!

Ale úspěšně jsem vše nastěhovala do autí a mohla vyrazit pro Gwen. Jen jsem chvíli počkala, aby přítul vzal nejprve dědka Denyho na procházku, aby mu nebylo líto, že odjíždím bez něj. Taky mi to chvíli trhalo srdéčko, jenže dědek dědkovatí a chodit už nechce. A vyčítat si, že jsem ho zas přetáhla a je mu blbě jen pro moje chtění jít se dvěma pejsama, to ne… Tak už holt předal dogtrekové jho Lumpíkovi a sám užívá zaslouženého důchodcovského „gauče“.

I sbalili jsme Gwen s Dinulkou a Aretkou (tu jsme vezli jen na procházku Kristýně), všichni tři štěkové se poskládali do auta dozadu a vyjeli jsme. Navigátorka mi neusínala, cestou jsme vzpomínali na loňský Malý a Velký Fryšták a do basecampu jsme tak dorazily v klidu a dobře naladěné. Bohužel až na Lumpíka, který v posledních 3 minutách nevydržel a poblinkal nám auto, Dinulku i Aretku… Ale co už, všechno se nějak obetřelo, místo na stan a úvaz pro pejsky se našlo a už jsem se mohla vítat se všemi přáteli, známými či neznámými spolušlapateli. A popřálo se Mildovi k narozkám – k té krásné 70. i já posílám znovu touto cestou přání všeho nejlepšího, hlavně zdravé nožičky a stále nadšeného Bojárka!

Večer na mushermeetingu nás držela docela dobrá nálada, čemuž jsem se sama divila, protože po Broňově představení trati (pořadatelské znamení jsou takové ďobky, šipčičky a puntíky, tady se zamotáte, tady se taky nějak zamotáte, tudy se cesta trochu motá lesem no a zpátky už to znáte) jsem měla pocit, že jsem doma zapomněla Ariadnino klubíčko na hledání zpáteční cesty... Jenže jsem měla už tolikrát pocit, že se někde nutně musím ztratit a nakonec jsem se ztratila někde úplně jinde – prostě jsem to hodila za hlavu a řekla si, že zítra uvidím.

A viděla jsem. Jen trošku pozornému závodníkovu oku jistě reflexní barvička značek neunikla, takže jsem mohla vyrazit pěkně rázně. Mohla, ale nechtěla. Jednak se mi v tom krásném ránu nechtělo nijak popobíhat, druhak Lumpíkova láska největší, Dinulka, startovala až pár minut po nás a přece si nemyslím, že mě od ní potáhne pryč! Vyšli jsme tedy lehkou chůzí, úsměv na rtu. Gwen s Dinulí byly skutečně za chvilinku u nás, a tak Lumpík spokojený se sparingpartnerkou (a co si budem vykládat, já byla za Gwen taky ráda), vykračoval rázně a začal pomáhat. První rybníček jsme minuli, tam pejsky koupat nešlo, ale ve druhém si Lumpík zaplavčil, klacíček donesl (dobře, tak ho prostě jen dvakrát překousl a zrušil) a osvěžen a pln energie vyrazil dále. Na konci vodítka vlál utržený plakát – já. Udělalo mi radost, že tentokrát jsme na Lukov dorazili takhle pěkně z kraje treku, loni už jsem neměla moc sil se pokochat, tak jsme si letos udělaly s Gwen prohlídku kompletní. A rozhodně stála za to, hned se člověk cítil jako pán všeho vůkol, vlka po boku, v uších mi znělo ržání černého hřebce a větrem se neslo krkavčí volání…

Bylo však načase vyrazit na další štreku. Cestičkami lesem, loukami i mezi poli jsme prošli pár vesniček, kontrolní bod i celé Slovensko (Trnava, Popradná,…) Jen koliba nás docela zklamala, byla taková nefunkční, zavřená, mrtvá… Proti všem mým přáním jsme obědovou hospůdku museli hledat dál, ale bohudík na nás čekala hned pod kopečkem. Valašské speciality lákaly a tak jsme s Gwen neodolaly haluškám s bryndzou. Ovšem zatímco Gwendolinka gurmánsky vychutnávala božskou krmi, já to do sebe naházela jak na pouti do mamlasa (taky už jsem měla hlad) a byla jsem ochotná vyjít dál až poté, co jsem si dopřála ještě polívčičku. To už jsme koutkem oka zahlédly Zuzku a Julču. Sice mě trochu překvapilo, že nás opět předcházejí, když přece startovaly před náma, ale vyšlo najevo, že se stavovaly na oběd už dřív. Chvilku jsme svorně poklábosily, ale pak nás nohy nesly přece jen o kousek rychleji. Rychleji a blíže k jisté smrti, neboť itinerář spolu s mapou kázal, že máme jít přes ohradu s kravami. Mně, vesnickému dítku, to potíže nedělalo, nicméně v rámci řešení tohoto problému se setkala velká skupina trekařů před drátem, podle předpokladu nabitým několika volty. Přesto bylo jasné, že je nutno jíti touto cestou a že nás bylo v tom malém stádečku chvíli víc, než těch krav, nebáli jsme se vlka nic a pastvinu statečně překonali.

Netrvalo dlouho a potkaly jsme (resp. jsme byly dohnány) dalším spolušlapákem, Vláďou s Esy. Tihle dva nám vydrželi dělat sparingpartnery až do cíle, i když podle mého to bylo jen tím, že Esynka chodila rychle jen z kopce nebo po rovince, jakmile se ta rovinka jen trošku nahla nahoru, tak odmítla capkat rychleji, než želvička. Vláďovo střídání velmi rychlého tempa s velmi pomalým pak nakonec v průměru bylo stejné, jako moje šnečkovské ploužení (i když tedy s opačnými výkyvy – do kopce Lumpík pomáhá ze všech sil a mě se taky dobře šlape, s kopce ho ukecám, aby šel jen vedle mě a já si šetřím nožičky). Vesele jsme štěbetali o všelijakých problémech lidstva, zejména jsem rozvíjela teorii, že na spatření červených značek je sice dobrá mrkvička, leč pro spatření značek zelených je lepší papat okurčičky. Bohužel na Vláďovu otázku, jak tedy nejlépe popatřiti na pořadatelské Broňovy značky, jsem nenašla lepší odpověď, než že je nutno papat razicí fixky… Čímž celá má slavná teorie doznala velkou trhlinu, neboť Vláďa prej fixky nejedl a přece značky viděl… :oD

Tak za takového rozvíjení všelijakých veleslavných teorií cesta skutečně utíkala docela rychle. Snažila jsem se statečně zdvíhat nožičky co nejrychleji, abychom dorazili za padesátý kilometr ještě první den. Což se nám sice podařilo, ale začalo se už stmívat. Seník jsme zavrhli a protože vody nebylo nazbyt, řekla jsem, že musíme dorazit aspoň do Ratiboři, doplnit zásoby vody. Bivak na zastávce už byl taky obsazen (a moc intimčo tam stejně nebylo), doploužili jsme se tedy kus za Ratiboř do lesíka, kde nám byl Vláďou nabídnut přístřešek. Byla bych spala i pod širákem, ale hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere a aspoň mi ráno nekapalo na nos. Skorovlče dostalo kašičku ze sušeného masa (měla jsem s sebou prvně na vyzkoušení, a zdá se, že výrobci nekecali, ten malej pytlíček je super) a spokojeně se stočilo k spánku u kmene stromu kus od nás. Usnula jsem pomalu dřív, než jsem dožvýkala poslední sousto večeře…

Ráno jsme trošku zaspali. Možná to způsobilo šero pod přístřeškem, možná šero všude kolem nás, lesem se totiž plazila přítulná hustá bílá mlha. Než jsme se posbírali a vyrazili, mlha utekla do údolí pod námi a vytvářela tak tajuplné a nádherné ranní přírodní scenérie. Lumpík radostně hopsal cestičkou plnou rosy, očmuchával orosené pavučiny a netrpělivě čekal, až si všechnu tu nádheru s Gwen vyfotíme. Jeho nadšení ho nijak neopouštělo, jen jsem se chvilku někde zdržela, a už se mnou cukal, ať se hnu, no vždyť co kdyby nám smečka utekla! Při všem tom focení jsme na chvíli ztratili značku, ale díky radě jakéhosi kouzelného dědečka byla značka opět nalezena…

Počasí nám pořád přálo, držela se mě dobrá nálada do cíle nám zbýval už jen zdánlivě malinkatý kousíček. Kupodivu mě ani moc nebolela kolena, nohy vůbec, šlo se tak krásně! Jen bříško zpívalo píseň o hladu… Hlad… Hošťálková, hospoda, hurá! Za Hošťálkovou bylo Držkovské polesí, to jsem si pamatovala z loňska. Trošku jsme debatili, kde je co špatně, v itineráři Pod Tisovou, v mapě pod Tisovou, jen na ukazatelích bylo „Nad Tisovou“, no jak se nakonec ukázalo, někdo z KČT si jen nezapamatoval správnou předložku. Jenže to už se bohužel počasí začínalo docela kazit. Trošku jsme se zamotali na červené, cesta vedla jinudy, než podle mapy Vláďa hlásil… Při diskuzi o cestě prohlašoval, že podle mapy jde o minimálně zpevněnou cestu podél vody mírně do kopce… No, ona ta cesta byla skutečně zpevněná jen minimálně :oD , voda tam nikde nebyla (mimo děšť) a krpál to byl fakt hroznej – ale až eletrický ohradník s varováním před býkem nás přiměl uznat, že asi opravdu jdeme špatně. Tam a cestou zpátky to ještě byla legrace.

Počasí se však kvapem horšilo, pláštěnky či Vláďův deštníček se staly nezbytností a trochu mi kazila náladu asfaltka, po které jezdila pořád spousta aut. Tedy, asfaltka nebyla to nejhorší, vedla lehounce do kopce a tak mi to nepřišlo nijak strašné, ale asi jsme měli smůlu na čas a kvůli projíždějícím autům mi Lump nemohl moc pomáhat a musel jít pořád u nohy. Za chvilku však i tohle přešlo, dostali jsme se na uzavřenou cestu. Chvíli jsme si broukala písničku od Divokýho Billa (zejména jsem zuřivě opakovala „Pijem na zdraví, i na ty bolavý z nás, dostal je čas, MAJ TO ZA SEBOU!“), chvíli jsme žvatlali, ale nekonečný déšť mi přeci jen trošku životní energie ubíral. Malinko vzrušení nastalo u šestého kontrolního bodu při přechodu na modrou, takový rozbahněný krpálek… No už jsem se viděla, jak to beru pozpátku hubou po blátě… Jenže jsem podcenila svoje vlčátko a jeho silné nožky a pevné drápky. Stačilo jen trošku hecnout a byla jsem nahoře, jako kdybych jela komfortním výtahem na Eiffelovku! Dina se nenechala zahanbit a svou paničku taky vytáhla nahoru raz dva, jen Vláďa s Esy to museli nějak zvládnout sami. Ale šlo jim to taky dobře, šikulkům… :o)

Jenže jakmile se kopeček přehoupl směrem dolů, měla jsem po srandě. Posledních 10 kiláků bylo fakt nejhorších, cesta z kopce dolů mi připadala nekonečná, po asfaltu to opravdu bolelo, tak jsem si i tu a tam fňukla. A když místo vytoužené vesnice se za rožkem objevil další táhlý skopeček, tak se přiznám, že jsem si nahlas i trucovitě zanadávala. A přes veškerou mou snahu mě nohy nenesly tak rychle, jak bych chtěla, takže jsme nakonec do Fryštáku dorazily až okolo desáté večer. A byla jsem tak strašně unavená, že jsem i striptýz prošvihla… :o( Po nakrmení hladového Lumpova krku jsem se ale šla ospršit, a horká sprcha mi udělala tak krásně, že jediné, co mě na světě štvalo, už nebyla ani tak únava a vyčerpání, jako jakási blbá alergie, co mi vyskáče vždycky pod ortézami… (Ono taky zkuste se tvářit nadneseně a happy, když si musíte drbat nohy do zbláznění… :oP ) Ale že už bylo přeci jen pozdě večer a ukecaná jsem byla za ty dva dny až až, rozhodla jsem se jít spinkat. Lumpík se do stanu vřítil tentokrát opravdu nadšeně a ani nehlídal, jak byl unavený. Celou noc se u mě vrtěl, spal na mě, vedle mě, pode mnou, na bříšku, na zádech s vystrčenýma nohama… Jen tlapu v mém obličeji jsem mu zatrhla… :o) Ale spokojenost z dlouhé procházky z něj jen čišela. A koneckonců, ze mě taky. Ve spacáčku bylo krásně teploučko a příjemně, do látky stanu krápal déšť a to je jedna z nejlepších ukolébavek, co znám…

Na vyhlášení výsledků jsem se pravda trošku divila, kdo všechno se dogtreku zúčastnil (přeci jen když člověk startuje mezi posledními a mezi posledními i dorazí, moc lidiček nepotká), ale i přes déšť jsme se všichni pěkně naskládali do garáže, zatleskali midařům (jen škoda, že hodně midařů nemělo tu slušnost, počkat na naše vyhlášení a zatleskat taky nám :o/ ), zatleskali sobě – a poděkovali Broňovi za další velmi povedený dogtrek… :o)

Co říct závěrem… Děkuji sparingpartnerům Gwen a Vláďovi za trpělivost, hroznový cukr a dobrou náladu. Děkuju Broňovi, že to celé tak úžasně spískal. A strašně moc děkuju svému sluníčku Lumpíkovi, že je, jaký je!