Čtvrteční den nás uvítal překvapivě jasným a teplým počasím. Protože meteorologové pořád věštili studeno a deštivo, na dogtrek jsem jela sbalená pomalu jak na severní pól. A ještě tyhle flaušové tepláčky, a ještě náhradní teplou mikinku… (Akorát šusťákovku, kterou jsem předtím dva měsíce zoufale hledala doma a našla týden před odjezdem, akorát tu šusťákovku jsem si zapomněla vzít s sebou...) Ještě že jsem tentokrát jela autem, tam se toho vejde! Za Prahou nás začaly vítat kopečky - tedy spíš strmé ošklivé kopce. Okamžitě jsem začala předpokládat, že na každém z těch ošklivých strmých samotářů bude kontrola, a tudíž bude nutno vyšlapat nahoru a zas sbíhat dolů. No, nazdar, vzdychala jsem a doufala, že to bude lepší, než předpokládám.

Do kempu v Jirkově - Červený Hrádek jsme dorazili jako jedni z úplně prvních, dokonce celou hodinu před začátkem prezentace. Takže jsme si vychytaly s Janou (Gwendolinka) slušné místo na stan - rovinka, psi rozumně daleko na úvaze, úvaz ve stínu. Po uvázání psů jsme zjistily, že místo je výhodné i proto, že Janča mohla přijít ke groňačce Dině i z druhé strany stromečků. Neriskovala tím průchod okolo Denyho, což je na úvazu pes obzvlášť hlídající… A než jsme se stihly zabydlet, pomalinku začali přijíždět další známí trekaři. Petr s němčačkou Gerou, Pavla s dobrmanem Eddym, Michal s Castigo (kříženka dobrmana a malinoisky), a další a další. Tábor začínal být živý hlasy lidí a voláními seveřanů, plný ruchu pobíhajících psů a jejich páníků, kteří hledali rozumná místa pro stany. Trekaři se zdravili, vzájemně ohodnocovali své šance ("Hmmm, to je ale teplo, a hlásili zimu!" - "To bude zlý, ve vedru se tomu mýmu nechce tahat…" - "Ta moje pojede jak namydlený blesk, vždyť už jsme tak dlouho nic nepodnikali!") Musher meeting - tohle mne vždycky dostane, mushera mezi trekaři abyste hledali s lupou. Sice se tam vždycky alespoň jeden objeví, ale jinak jsou trekaři spíš parta bláznivých pejskařů. Tedy, musher meeting nás začal připravovat na to, co jsme si jednotlivě každý sám v itineráři pročetl a pokoušeli se srovnat s mapou. Itinerář byl popsán totiž natolik podrobně, že to občas člověka spíš zmátlo. (Ovšem hned tady musím také upozornit na to, že tohle byl zatím jediný dogtrekking, na kterém jsem ani jednou nezakufrovala!!!) Ještě chvíli se posedělo, ale většina lidí se začali vytrácet do tepla stanů a spacáků docela brzo. Nervozita hrála svou roli, další den se mělo startovat… No, já se nejdřív zdržela s "červenou skupinou" (parta lidí ze Šlapanic), ale když přišlo na fernet, taky jsem jim utekla. Taky že pak někteří ráno zaspali vlastní start… Deny usnul překvapivě spokojeně, ani moc nenadával, že ho neberu do stanu (taky by odtama Janu i s Dinou vyhodil). Zato Dina si paničku vykvílela - stálo jí to jen pár hodin kňučení a vytí na půl Krušných hor. Jako polehčující okolnost se může brát to, že se na úvaze ještě neumí chovat, takže se zamotala do vodítka, a zřejmě ji to docela dost bolelo. Nicméně zbytek noci strávila absolutně spokojeně coby paniččin polštářek. (Zbytek tábora taky strávil zbytek noci spokojeně, když se konečně vypl ten kvílející alarm, co má Dina místo hlasu! :oD )

Ráno jsem vstávala o hodinu dřív, než jsem měla původně v úmyslu. Nějak jsem nemohla dospat, možná nervičkama, možná proto, že jsem zvyklá takhle brzo vstávat normálně. Každopádně batůžek už jsem si vezla rovnou sbalený, takže zbývalo jen sbalit Denymu vodu do brašen. Rozdělení poměru sil: já tak 2,5 - 3 kg (nesla jsem si pár věcí na oblečení navíc, klasicky spacáček 980g a karimatku, jídlo - tedy spíš pár tatranek a rozinky), Deny asi 3,5 kg (svoje žrádýlko na bivak + necelé dva litry vody a misky). Na váhu tedy nic moc, doufala jsem, že počasí vydrží tak nádherné, jako to sliboval čtvrteční den (a předpověď počasí). 8.34 vyrážíme na trať, spíše symbolickým během - jsme přece trekkaři, ne canicrossaři…

Za minutku mne dohnaly dvě motorové myši - velká zrzavá s velkým batohem (Gwen), vlečená malou bílou s tmavou hlavou (Dina)… Spolu jsme se držely jen prvních pár kilometrů. Po prvních sběhnutých kopcích mne totiž chytla křeč do bránice a měla jsem problémy se nadechnout, natož zvládnout chůzi. O sbíhání kopců nemluvě. Na trati jsme se pak potkaly už jen 2x - a vždycky mi nakonec obě motorové myšky zmizely do neznáma… Já měla cíl ujít první den 60 km, na druhý jsem si nechávala 30. Ale protože se znám, v duchu jsem byla skálopevně přesvědčená pouze o tom, že dojdu kousíček za půlku. A už to jelo: Vysoká Pec (3km), Žeberská lípa (6km), Albrechtická štola (11km) - tady se chvílemi šlo okolo dolů Mostecké uhelné společnosti. Kdo nikdy neuviděl neuvěří. Teprve tady jsem pochopila, co to znamená "měsíční krajina" - od obzoru k obzoru pusto, ošklivo, vydolováno… Jdeme dál. Horní Jiřetín (13,5km), tady občas někdo staví na časný oběd, ale já s Denym "uháníme" dál. (Já málokdy uháním, spíš jsem takový ten vytrvalý šneček...) Jeřabina (19,5km), Mníšek (22km) - mezi Jeřabinou a Mníškem byla ošklivá dlouhá asfaltka. Já to šla přes poledne, bylo vedro a pořád ne a ne najit rozumné místo ve stínu pro odpočinek... Nakonec jsem to zapíchla pár metrů od rozcestníku v Mníšku, na půl hodinky jsme si s Denym dáchli. Sundala jsem mu brašny, Deny okamžitě zalehl a usnul. Já si dala tatranku a jabko na oběd, napili jsme se a byl čas vyrazit dál. Nová Ves sever (25,5km), Hora Svaté Kateřiny (27,5 km) a konečně Brandovská silnice (30km), první kontrolní bod. Byla jsem zvědavá, jak to bude vypadat - řešení s lepíkama s jednotlivými startovními čísly, lepíky se vlepovaly do startovní karty - ten nápad se mi docela líbil. Vypadalo to hezky a bylo to myslím i praktické... V Hoře Svaté Kateřiny jsme podruhé (a naposledy) potkali naše motorové myši. Dina začala hárat, takže se na ni nalepili dva malí oškliví vesničtí voříšci a nedali se zahnat a nedali... (Jeden to pak vzdal, druhého se prý zbavili až po dalších 30 km, kdy ho vrazili do rukou policajtům...) Další klesání po asflatce - Dřevařský rybník (31,5km), zámek Jezeří (37 km). Tady jsem si dala jen malou pětiminutovku a konstatovala, že už mi nějak ubývá sil. Začínala jsem se těšit na půlku tratě... Ale čekaly mě nejkrásnější kilometry trati, jak jsem si později uvědomila. Nádherná příroda Krušných hor, nezaměnitelná za jinou právě pro své nízké "spálené" břízky, husté lesy plné vysoké zvěře... Šplhání k Červené jámě (42km) mi nedělalo až tak velké potíže (pár trekařů si stěžovalo na tuhle část tratě jako na svou krizovku, ale tohle mi nějak uteklo rychle). Ale pak to začlo - nekonečná asfaltka nejdřív Pod Jedlovou (43km), to už jsem začínala toužit po bivaku, přestože byl teprve podvečer. Ale k dalšímu rozcestníku - půlce trati - Pod Lesnou (44,5km) to nebyl kilák a půl, jak hlásal rozcestník i itinerář, ale aspoň 4 km. Alespoň mě to tak připadlo. Poprvé jsem si začala nadávat a vzteky brečet, přišla první krize. Deny vycítil moji náladu a začal žebrat o bivak - pořád mi ukazoval, kde by se mu líbilo zapadnout do mlází, žďuchal do mně hlavou a podával mi packu. Ale byla jsem zařeknutá, že dojdu až do půlky, a tak jsme teda šli. Nakonec jsem tam přeci jen dorazila, ale na bivak nebylo ani pomyšlení - foukal vítr, kleč tam byla tak metr vysoká, mně byla zima a slunce mělo do západu ještě pořád daleko. Tak jsem si lokla energetického blivajzu (to byl první trek, na který jsem si vzala energetické pití - ono to opravdu funguje!!!) a šlapali jsme dál. Prorážela jsem Denymu vzduch, už nebyl ochotný capat ani vedle mne, jen se nechal poslušně vést za mnou na vodítku. Alespoň že jsem ho nemusela táhnout... Protože už jsme nicméně nepotkali pár hodin živou duši, dostávala jsem pocit, že už zase jsou všichni dávno přede mnou. Ale bohudík jsem pak dvě opuštěné dušičky tápající v itineráři a mapě dostihla, spolu jsme přišli na to, kudy dál - a dušičky sedmimílovými kroky zmizely... Došli jsem do Svahové (48km), sice to bylo v údolíčku, ale tekl tam potůček, takže se tam drželo vlhko a chlad. Bivak byl tedy opět zamítnut a šlapali jsme dál. Tady jsme měli dvě úžasná blízká setkáni třetího druhu se stádečky laní a jedním jelenem. Moc se nás nebáli, spíš po nás roztržitě koukli a odhopkali dál. Nikdy jsem netušila, že laň, ač velká jako kráva, se dokáže pohybovat tak ladně... Cesta nás vyvedla opět na vrcholovku, šlo se po ní dost dlouho. Takže když jsem byla mým (nepříliš přesným) odhadem asi tak 2,5 km před dalším kontrolním bodem, Kalkem (56km), našla jsem nám konečně krásné místo na bivak. Z jedné strany terénní vlna, ze všech ostatních dokolečka stromky, rovné místo... Zabivakovali jsme ještě za šera, takže než jsem usla, docela dost lidí stihlo ještě projít kolem nás. Později jsem se dozvěděla, že na téhle cestě nakonec zabivakovala většina lidí.

Noc byla nádherná, protože jasná. Celou noc se mi nad hlavou točil v kruhu Velký vůz, hvězdy byly vidět úplně úžasně. Pravda, ráno jsem pochopila, co to znamená, když je spacák komfort do +5, extrém do nuly. Spacák na mě totiž zmrzl do podoby mumie a docela mi trvalo, než jsem ho nalámala do obalu... Chvíli po páté ráno jsme s Denym byli už opět na trati.

Potkali jsme Martina Červenku s bílým švýcarákem Arniem. Setkání to bylo velice zajímavé, hodiny jsme si povídali o psech, já především vyzvídala o praktické záchranařině. (K Martinovi patří Emon, náš nejlepší záchranářský pes, naposled byli v Bámu, kde měli jediný živý nález hned první den záchranných akcí...) Kupodivu jsme drželi společné tempo docela dlouho, přes Kalek a Svatou Annu (59km), k Novému domu (61 km), přes nádhernou starou přehradu Kamenička (65 km) - ta byla v ranním sluníčku skoro až kýčovitě nádherná, k dalšímu kontrolnímu bodu Třetí mlýn. Na Druhém mlýně jsme si dali pití a já se nechala ukecat dokonce i na horký hovězí vývar, který mi ovšem dokonale "bodl". První mlýn (68km) byl pro mnoho lidí zrádný - často tam trekaři přešli odbočku a najednou se octli pár kilometrů před Chomutovem. Stejně tak i Peťa (Slovák) s haskáčem Ralfem, který nás došel v Blatně (70 km). Tady potkal Martin auto z tábora, chlapi mu půjčili teleskopické hole - a zmizel daleko vepředu. Peťu zacházka tak zdrchala, a vedro tak zdrchalo Ralfa (bylo okolo 30 na sluníčku!!!), že nám kluci dělali společnost až do cíle. Tedy přes Mezihoří (75,5km), opět Svahovou (81km) a Pyšnou (85km) až opět do Jirkova. Musím přiznat, že posledních 5 kilometrů jsem měla opět krizi, kterou ale bohudík statečně všichni tři chlapi (Deny a Peťa s Ralfem) zažehnávali... Navíc jsme v oboře potkali opět stádo osmi laní - a to za bílého prosluněného dne! - to byla paráda. Do cíle jsem dorazila v 17.18 v sobotu 17.4., v celkovém čase 34 hod, 44 min.

Opět musím vynést do nebe své botičky, protože jsem měla jeden jediný puchýřek a na ten jsem ještě přišla, až když jsem si botky sundala!!! Taky musím vychválit Denýška, protože nosil a capal trpělivě, a i když to není pes tahací, tentokrát aspoň nezlobil tolik s tím, že bych musela kvůli cizím psům tahat já jeho. Makal - jako vždy - k mé plné spokojenosti... Takže utahaným nožičkám a utahaným pejskům zdar! Uvidíme, jak to bude v Rychlebech