Zahájení sezony... Jak jinak nazvat tento trekový podnik, který se konal letos už podruhé v Krušných horách? Base camp v Jirkově – Červený Hrádek u Chomutova. Ale jako obvykle, všechno je trošku jinak...

První věcí bylo, že jsme díky Gwen měli chatičku. To jsem ocenila ze dvou důvodů – jednak jsem si (NAIVNĚ!!!) myslela, že uvnitř bude tepleji, než venku (nebylo!), druhak jel tentokrát se mnou i přítul, aby pohlídal Lumpa. To „slavné“ štěňátko, o kterém už všichni věděli díky stránkám... ;oD No a stan mám pouze pro dvě osoby, takže ve dvou lidech a dvou psech by to asi nebylo ono (dobře, být ti psi pohodáři, tak by to šlo. Ale s Denym by byl výsledek takový, že on by spal ve stanu a my tři statní venku... :oP ) Přijeli jsme tentokrát hodně pozdě večer, protože jsem chtěla ušetřit všem co nejvíce volna a že tedy půjdeme ve čtvrtek do práce. Díky mé blbosti ovšem jsem pak přišla o zřejmě krásný čtvrteční večer se všema lidma... Proč blbosti? Protože jsem si sice přivezla Denyho do Brna, ale bez očkováku, tak jsem musela den před odjezdem do Krušných ještě domů pro očkovák a jak jsem jela zpět do Brna ve čtvrtek v pět ráno, a ještě jsem si odřídila cestu autem do Jirkova, byla jsem utahaná. Tak utahaná, že jsem tentokrát sledovala musher meeting jen tak napůl a mapu jsem si neotevřela vůbec...

A k tomu ještě to veselé startovní číslo! 2!!! Já jsem asi opravdu šílenec, jestli jsou startovní čísla přidělována podle toho, kdy se kdo přihlásí... :oP Najednou tu byl pátek a osmá hodina ranní. Měla jsem to celé vést a přitom jsem ani pořádně nevěděla kam – no to bude průšvih, říkala jsem si v duchu... Ale podle itineráře jsem začátek znala (po vodním převaděči), tak beze strachu pár nucených veselých úsměvů (břicho přitom stažené nervozitou), naposled pohladit Lumpa, přítulovi pusu (tu jsem nakonec v tom zmatku prošvihla :o/ ), tři dva jedna MUSH GO!

Ne že bych tedy vypálila dopředu. To se musí nejdřív Denymu vysvětlit, že už se nejdeme se všema kamarádit, že už jdeme tam, co ti lidi nejsou, tedy vpřed. No dobře, tak aspoň když už ne přede mnou, tak alespoň vedle mne... Po vodním převaděči jsem ušla sotva kousek a už mě dohání Lenka s Fancy (hurá, tak už to celé nevedu!!!), chvilku po ní i Peťa s Ralfem. Nejdřív je nechám trošku odejít, jakože já nic, já šnek, ale pak se rozhoupám a doženu je a chvíli jdeme spolu (kousek za Vysokou Pec – 2km). Mezitím nás šílenou rychlostí předběhne bílý grónský tank s modrýma brašničkama a za ní v závěsu vlaje červená motorová myš (kdo nezná – jde o Dinulku a Gwendolinku ;o). Po neznačené cestě mi Peťa na chvilku půjčí Ralfa, ať si zkusím, jak se šlape, když pes táhne. No to je paráda! S takovým výtahem bych byla taky v cíli raz dva (HA HA, nohy jsou pořád stejně moje, ať už jim někdo pomáhá nebo ne). Zato chudák Peťa si musí celý kopeček vyšlapat sám, protože i když jsem já před Denym, tak ten se přece nestrhá... A jak jsem vrátila Ralfa zpátky pánečkovi, už jsem viděla jen jejich záda.

Neustále mě někdo předbíhá – holt úděl šneků s nízkými startovními čísly. Je to pro mě poněkud demotivující, protože je mi jasný, že mě celou cestu někdo předbíhat bude, ale já nemám šanci se před nikoho dostat... A tak se jen kochám krajinou a fotím a fotím. Cestou na Dřevařský rybník ropuchu na sněhu, pak zakufruju, nevšimnu si červené značky a jdu po jakési asfaltce do háje. Po asi půl kiláku usoudím, že v háji je sice hezky, ale trať závodu tudy nevede, a koukám do mapy. Jasně, já trubka si nevšimla, že na křižovatce byly cesty čtyři a ne tři! Tak hop hop Deny, otáčíme kormidlo a frčíme zase zpátky. Koukám, kolik lidí mě předběhlo, okolo se mihne spousta bíglů, tak se před jednoho nasomruju a „uháním“ dál. Nahoře je krásné divočácké rochniště, lituju, že foťák neumí přenášet i vůně... Tadyhle zase jeden strom stojí za fotku, tadyhle ta cesta a kus mrtvého lesa... Foťák je mé prokletí, je nádherné počasí a místo, abych makala jak fretka, jdu si jak na nedělní procházce a neustále něco cvakám. Někde na trati mezi rozcestníkem Pod Lesnou (8,5 km) a Dřevařským rybníkem (11,5 km) mě opět dohání sympatická dívčina s ještě sympatičtějším „nosem“ – bíglem. Je to Petra s Barrym. Už zde předesílám, že ať jsem dělala, co jsem dělala, těm dvěma jsem prostě utéct nedokázala vlastně až do cíle. Taky že mě slavnostně Petra na svém prvním treku porazila!

Nová Ves – Výšina a Nová Ves – Rybník (14,5 km), po Krušnohorské magistrále na Mníšek (18,5 km). Občas se zastavím a cvakám, občas zdravím rychlíky a jiné barevné šmouhy, které přefrčí okolo mě. Cestou z Mníšku k Desítce (22,5 km) jsem ještě Petře s Barym utéct dokázala, ale odpočinek na Jelení Hlavě (26,5 km) už jsme trávily společně. Tam nás taky došel Láďa Páral s Michalem a malými mamuty a Petr s Gerou. Sem tam jsem ještě viděla jejich záda, ale mezníky podle itineráře plynuly jeden za druhým. Až do Českého Jiřetína (32,5 km), kde na nás Láďa mával z hospůdky. Původně jsme se s Petrou zastavovat ještě nechtěly, ale copak se dá odolat? A já měla chuť na polívku. Tak jsme tam nakonec zůstaly daly si nějaké to pití, já ještě tu polívku a - teď se musím přiznat. To, co jsem měla v půllitru, sice vypadalo jako pivo, ale... ... byl to namíchaný jablečný džus s perlivou vodou. S plnými žaludky jsme už poněkud težce rozkmitaly nožičky do další chůze. Obdivuju Barýska, jak krásně šlape (ale zdá se mi, že taky netahá, taky jen občas dojde na konec vodítka) a čas plyne a já si ani neuvědomuju, že nějak rychle. Za Žebráckým rohem (37,5 km) jsou Pastviny – opravdu to tam tak vypadá a alej suchých stromů okolo cesty působí pěkně depresivně. Sice ještě nějak šlapu, ale koukám u toho na hodinky a začínám být nervní, že bych touhle dobou měla už být o pár kiláků dál, a že jsem to tentokrát nějak prokaučovala. Nervozita se mi pěkně nevyplácí – jak tak šlapem z Pastvin na Moldavu, několikrát vrazím do Denýska, protože se mi motá pod nohama, a najednou Deny vylítne a už jsme v sobě. Akorát jsem mu nestihla nastavit trénovanější levou ruku, takže tentokrát ho pokládám na zem netradičně právě tou levou. Klečím a vrčím mu do ksichtu, Deny si poměrně rychle uvědomuje, že přepískl, pouští mi ruku a klidní se. Za pár minut už je to opět hodný pejsek, a přichází se omluvit – omluvu nějak neberu, štve mě ta pravá ruka, je trochu pohmožděná a tak vypovídá službu (ale krev na ruce byla akorát z Denyho dásní). Otřepu se a šlapem dál, těsně před Moldavou už mě vztek opouští, na chvilku si s Petrou sedáme na louce a Deny už mi dává hlavu na nohu, aby se mu líp spinkalo.

V Moldavě potkávám Zuzku s Baxem, je chudák celá nešťastná, že se musí nechat odvézt, ale zradilo ji koleno (já mám to své zavázané už od Jiřetína) a pata, nemůže vůbec chodit. Je tam ještě pár lidí a hospůdka, ale pro mě už se začíná stmívat a já se nutně musím dostat za půlku trasy, jinak bych buď musela bivakovat dvakrát, nebo bych to psychicky neustála a vzdala bych. Taky že mě šero na sklářské stezce dostává až k slzám, před námi ale jde bohudík jedna závodnice s malčkatou černou pudličkou, která se Denymu bůhvíproč děsně líbí, tak se držím kus za žvatlajícíma holkama a nechám se vláčet. Slzy polykám, míjí nás opět pár lidí, holky jsou pár metrů přede mnou, ale já mám pocit, že je nikdy nedoženu. Už je celkem úplná tma když dorážíme do Nového Města (49,5 km) na benzinku, tam si půjčujem klíče od záchodu. Na záchodě je krásně teplo, koberec, větrání... Tolik mě láká se tam zamknout a zabivakovat tam. A jak tak nad tím přemýšlím, ohlížím se – a nikdy bych neřekla, že mi ten toaleťák přijde tak neskutečně daleko ode mne. Ale nakonec se přesvědčuju, že na záchodě bivak nebude, a tak vracíme klíče zpátky na benzinku. Petra vypadá, že chce jít dál, pořád mluví o tom, že chce spát v Hrobě a že je tam nějaká prázdná budova, tak zatnu zuby a kývám, že tedy asi jo a že půjdem. Nicméně jak jsme vylezly na Bouřňák (50,5 km) a já se koukla do údolí plného světel, bylo mi jasný, že dolů nejdu. Jednak byla tma, druhak jsem to tam neznala a představa, že bych musela prolízat ještě bůhvíkolik kilometrů městem, abych pak někde mohla zabivakovat až za ním, rozhodnutí padlo po pár metrech slízání sjezdovky. Zabivakujeme. Našly jsme dvě jakžtakž rovná místa mezi stromy na kraji sjezdovky, daly psům hamu papu, já do sebe narvala pár sušenek s paštikou, Petra si propíchala puchýře a poslala mi po Barym špendlík na ten jeden můj, a už jsme ležely ve spacácích a zanedlouho jsme i spinkaly. V noci jsem se párkrát probudila, zejména, když okolo pobíhal zmatený srnec, ale zima mi v podstatě nebyla. Krušné hory opět ukazovaly jednu ze svých nejpřívětivějších tváří a bylo krásně teploučko...

Ráno jsme zaspaly a vstávaly až před šestou. Nicméně zanedlouho jsme šíleným skopcem doputovaly až do slavného Hrobu (54,5 km). U nádraží byla sice nějaká prázdná budova, ale vypadalo to tam dost divně, takže jsem byla vcelku vděčná za pohodlíčko v listí na Bouřňáku. Po ránu mě trochu zlobily baterky ve foťáku, tak jsem je vyměnila, a už se zase šlapalo a capkalo a fotilo... Cesta celkem utíkala, rozcestníky se střídaly jeden za druhým, tu a tam jsem si začala i pouštět muziku, aby se mi líp šlo. (Mám totiž od vánoc lehounký MP3 přehrávač, na kterém jsem měla spoooustu keltské a irské muziky a Nohavicu.) Nádherná příroda, místy poměrně hluboký sníh, docela dost infarktózních kopečků, kde jsem místy myslela, že po čtyřech mi to snad půjde lépe. Dohnala jsem Lenku s Fancy, ale za chvíli mi zase utekla. Cestou jsem narazila na Vencu s nádherným vlkošeďákem Aresem, chvíli na to jsem opět potkala Lenkou s knírkou, ale to už vypadala nějak zničeně, a že je jí zle a že to zřejmě v Meziboří vzdá (taky že nakonec ano, ale bohudík to prý nebylo nic vážného jen úpal či jiné přehřátí organismu). V Meziboří (70,5 km) jsme se stavily s Petrou opět na polívčičku, Peťa si brala dvakrát – jednou pro sebe a druhou do mističky pro Barýska (to se mi strašně moc líbilo). Deny dostal maso z té mojí, ještě jsme se napily, rozloučily s Vencou, který nás mezitím opět došel a capkaly jsme zase dál. Ovšem to nejlepší teprve mělo přijít. Já se do mapy nekoukla, ale Petra jo a tak mě trochu varovala, že dál teda... ...to bude strašný. A bylo. Zejména sešup lesem, kde nám všem šlo opravdu o krky a kejháky, no a následovalo opravdové EKG – výstup na Rašov (74 km). Tam jsem nejen já vyplivla duši, ale cestou mi i vyplivly baterky v MP3 přehrávači... Slíbila jsem si, že si je nahoře za odměnu vyměním, ale i tak jsem se nahoru spíš doplazila, než že bych tam došla. Pauza byla naprosto bezpodmínečně nutná, dala jsem si pár loňských sušených švestiček z naší zahrádky (letos ovšem už tuhých jako podešev), nechaly jsme s Peťou na chvili prospat oba hafany a já se koukla na hodinky. A usoudila jsem, že na dlouhý odpočívání není čas, protože konec cesty znám z loňska a na zámek Jezeří (Pod Jánským vrchem – 89 km) prostě musíme dorazit za světla. A tak jsme uháněly dolů k Mostecké přehradě (77 km), od ní kus dál jsme už začínaly narážet na midaře v protisměru. A opět lehce nahoru do Horního Jiřetína, těsně před ním jsme opět poněkud zakufrovaly/nezakufrovaly. Těžko říct. Celou cestu jsem šla jen pouze podle itineráře, a neměla jsem problém, ale nechtělo se mi si už zajít ani metr, takže jsem mapu vytáhla. V Horním Jiřetíně na mapě jsem objevila drůbežárnu, ke které visela směrovka na stromě hned vedle, tak jsme vyrazily. A správně... V Jiřetíně jsme našly cukrárnu. Se zmrzlinou! Já si nejdřív myslela, že čapnem každá do ruky kornout a půjdeme dál, ale než jsem se stihla otočit, Petra už seděla a pauzovala. Se zmrzkou. Já dala přednost nejdřív pití (4 deci za pouhých 7 Kč a opravdu to chutnalo jak cola z postmixu!!!), nějak jsem ale zchladla a tak chuť na zmrzku už nebyla...

Nu což, nohy bolely, tělo bolelo, nadávat jsem si začala, a tak jsme vyrazily. Blbě. Aneb kufrování potřetí. Chvíli jsme se pokoušely odchytit nějakého místního jazyka, ale já se svou mapou a itinerářem věděla o značkách v jejich obci víc, než oni sami. „Tady žádná modrá nevede, jestli chcete na Albrechtickou štolu, musíte do lesa a po zelené naokolo!“ – takové a podobné rady nám nebyly k ničemu, tak už jsem se raději ptala jen na zastávku MHD. Tu už jsme našly v pohodě (i přes ujištění jiného jazyka, že autobus nejede a stejně nás do něj s dvěma psy nevemou), a u ní i vytouženou modrou na Albrechtickou štolu. Petra už se courala někde za mnou (i když ono to tak jen vypadá, ale ta snad umí kouzlit! Sotva jsem si řekla, že jsem jí asi utekla – což už mne na konci vcelku i mrzelo, když už jsme capaly spolu takovou dálku – tak se do tří minut někde objevila a se širokým úsměvem prohlásila cosi o tom, že je debil a že jsme všichni šílenci. A že jde za měsíc zas...), tak jsem jí naposled počkala Pod Jánským vrchem (89 km) – opravdu jsme to podle mého slibu stihly za světla. Tam nás předcházelo pár pokulhávajících midařů, z nichž dva s pitbulama měli rozjásaný úsměv – „To jsme rádi, že nejsme poslední!“ Úsměv jim trochu pohasl, když jsem se zeptala, jestli to ale nebude tím, že my jsme longaři... Tam jsem se rozloučila s Peťou, s tím, že se potkáme až v cíli. Nejrychlejším tempem, co jsem dokázala, jsem se rozfrčela kolem dolu ČSA (jsem dítko pocházející z černouhelné oblasti, takže jsem na leccos zvyklá, ale tohle mne stále fascinuje) až k Vysoké Peci (94 km), kde jsem zakufrovala naposled – sice jen o pár metrů, ale díky tomu mě předešla spousta lidí, které jsem mezitím nechala za sebou, což mne přivedlo k totální depresi. Za svitu čelovky jsem se nechala teď už opět vláčet Denym po vodním přivaděči, umírala a myslela, že to v životě nedojdu. Přišel mi na posledních 200 metrů naproti přítul s Lumpíkem, a povzbuzoval mě, ale účinek to mělo přesně opačný. Místo, abych se rozeběhla do cíle jsem se rozbrečela, že tam už nikdy nedojdu a záchvat mě přešel až u vrat kempu. Na posledních pár metrech už jsem opět měla jakýstakýs smysl pro humor, potlesk ze mne vymáčkl slzu dojetí – děkuji za něj všem, kteří mě vítali! Kontrola výbavy a pak už jen chatka. A jídlo a postel a spát... Petra s Barýskem opět dorazili do pěti minut po mně (že ona má někde utajený motorek?), tak to nade mnou slavně vyhrála – a já jí to moc přeju, a gratuluju jí a vítám ji mezi námi, závisláky...

A co říct na závěr? Že jsem z vyhlášení trošku utekla, protože jsme jeli ještě do Plzně za Lumpovým bráchou na návštěvu. Že se moc a moc těším na další dogtrekking, i když nevím, kdy to bude (protože Deny je opět nemocný a musí na kastraci). Ale to vše je nepodstatné. Podstatné je poděkování. DĚKUJI:

Zuzce a celému týmu organizátorů za perfektní trať a perfektní zážitky.

Petře s Barýskem za dělání sparingpartnera.

Svatému Petrovi, za to, že nám dopřál opět neuvěřitelně nádherné počasí.

A nepřestávám děkovat životu, ze mě přivedl na vlčí stezky...