Tentokrát na termín krušnohoráku připadly Velikonoce – jupí, konečně mám možnost tyhle dny trávit něčím jiným, než odháněním rádoby tradičních přiopilých mrskačů. (Kdyby i dnes Velikonoce vypadaly jak na Ladových obrázcích, byla bych je měla ráda…) A koneckonců volný pondělek se na regeneraci jistě hodí!

Tak jsme tedy s Gwen vyrazily. Lumpík s Dinkou se po bouřlivém přivítání v autě uhnízdili spokojeně, nejčastěji leželi vzadu na okně a plazili jazyky na auta, co jsme míjeli. Cesta do Krušek nám tentokrát uběhla opravdu rychle, snad že už za ty roky známe cestu a nebloudíme… :o)
Čas do „musher meetingu“ byl naplněn především očekáváním (ježíšikriste do čeho se to hodlám pustit?!), vítáním jara (tedy spíš přátel :oP ) a umělým prodlužováním rukou za asistence vzpínajícího se mastodonta na vodítku (tolik pejsků! hup doleva, skok doprava, já vím, paničko, že pomalu, ale já CHCIIII!). Pobavila jsem se nad většinou převelice opatrným testováním Lumpa - většina lidí si zvykla na Denyho poněkud protivnější povahu, a jednak Lumpa v podstatě jako dospěláka viděli prvně a nemohli vědět, jak bude reagovat, druhak si nebyli jisti, kterého skorovlka to vlastně mám s sebou. Lump je ale ve vztahu k lidem pravý opak svého tatíka – nenechá si ujít příležitost, kdy by ho někdo mohl obdivovat, drbat, chválit či jinak mu masírovat jeho ego.

Na meetingu to začlo. Varování o spoustě sněhu, o složitosti terénu, zimě… O tom, že horská služba nás nemá ráda a kdoví jestli by byli ochotni vyjet kvůli dvojité otevřené zlomenině. Trať prstem po mapě nevypadala nijak náročně (to ale u hrnku čaje nevypadá nikdy), jen itinerář svou strohostí vyvolával obavy. Aspoň já jsem byla docela zděšená - vždyť toho takhle nachodím 2x tolik! Ale pak jsem si řekla, že nejsem přece žádný prvňáček poprvé na výletě v lese, v mapě se vyznám a mám-li dané orientační body, kterými mám projít, tak jimi prostě projdu. A že mám cestou opisovat rozcestníky? Zajímavá myšlenka, uvidíme, kolik jich zapomenu, kdy ztratím tužku, jak brzo se mi itinerář rozmáčí… Zkrátka převládala zvědavost a trochu i hrdost nad tím, jaký jsem dokonalý šílenec, když skutečně zítra hodlám vyrazit. :o) Po musher meetingu už mi ale hrály nervičky. Do hospody jsem ještě křepce vyskákala (ovšem už se zcela živou představou, jak se po těch schůdcích budu plazit za pár hodin), ale tam jsem akorát seděla a koukala – a myslela si na svý. Zvítězila tak chatička, přitulení se ke skorovlčeti a motorové myši, procházela jsem si mapu, domalovávala značky, které mi tam chyběly, a neustále dokola si opakovala, jestli mám připraveno všechno, co patří do povinné výbavy.

Ráno raníčko panna vstala, šatečky sobě v uzel zavázala… Pravda, moje znamení jsou váhy a uzel jsem měla akorát na kapesníku (jen už nevím, proč), ale podstata zůstává stejná. Jen v toho vodníka jsem se nakonec měla proměnit já, když jsem jukla na počasí venku. Ale jsem přece dogtrekař, mě nic nezastaví! (Dobře, možná rozvodněná řeka nebo schody na šedesátém kilometru…) Vyvenčit šediváka, navlíct se do návleků, zahrát si na schovku s Lumpem (když vidí postroj, zmizí jak pára nad hrncem, samotné nošení postroje mu nevadí, ale oblékání považuje za ohromnou křivdu na kráse jeho těla), nahodit bágl na záda, znova se postavit tentokrát i s báglem na zádech, sundat uraženého psa v postroji z postele, a už stojím na startu. Zabalená do kapucky, že mě není poznat, připravena na šílené cuknutí startujícího tahouna. Najednou zazní „mush, go!“ a Lumpík mě rozvážným krokem obejde, vymotám se z vodítka a vycházíme. Tak. Jsem zase „na cestě“, trochu jiné, než o níž psal autor stejnojmenné knihy, ale stejně povznášející, tajemné, pokaždé jiné… … a stejně jako Jack Kerouac na svých cestách prožívám svou dharmu, pravdu všech pravd, jsem dharmový tulák, zaklínačka vlků, Chodec…

Povznášející pocit mě trochu opouští hned na vodním převaděči, vzpomínám totiž na loňský rok a příchod do cíle, kdy jsem tady (snad 300 metrů od cíle) chytla ohromný splín hraničící s hysterií a až ke plotu kempu jsem brečela a brečela. Jen v kempu jsem se tehdy statečně vzmohla a dorazila s úsměvem… Ponořena do vzpomínek míjím pitbulkáře (Lumpík se na psiska ani neprsí, asi chápe, že tady by mu pšenka nepokvetla), cestou na Jezeří vytahuju hůlky a říkám si, jakou mám ohromnou rychlost. Lump pochopil „vo co gou“ a docela se snaží, z mírnějších kopečků se dokonce pokouším popobíhat. Ale v pevných botách a s těžkým báglem na zádech (Lump je na nošení brašniček ještě mladý, tak všechno nesu já) to stejně moc nejde. Kousek za Jezeřím mě předhání smečka skutečných závodníků, běžců, najednou chápu, jak má ohromná rychlost je ve skutečnosti zcela šnečím pachtěním, v závěsu za nimi uhání Gwen s motorovou myškou, Lumpík na ně čeká, nadšený, že má konečně smečku pohromadě. Já ovšem jejich tempu nestačím, tak se pokouším Lumpa zdržet a opisuju rozcestník, jenže štěňátko kvílí a zoufale pláče – a když se chci rozejít, teprve ukáže, co v něm je. Zabere se silou naštvaného tanku a já nestíhám ani zdvihat nožičky, v podstatě mě k holkám dosmýká, nemůžu popadnout dech, ale říkám si „dobře, tak kousek teda s nimi půjdem“. Jenže zrada, cesta nás vede s kopce, to se Gwen teprve rozbíhá, ale já už cítím varování kolen, že to není dobrý nápad, a tak Lumpa brzdím, poveluju ho k noze a jdeme pomalu. Lump sice poslechne, ale pořád u toho pokníkává a mě je ho najednou líto, mám pocit, že on na ten divoký úprk krajinou opravdu má, ale já ne, jsem na sebe naštvaná a pořád se tomu psisku omlouvám… Tak nebo tak Lump ještě několik kilometrů Dinu stopuje, jde s hlavou u země a táhne neskutečně. Hůlky používám hlavně k brždění, když cesta vede s kopce, do kopce je to opravdu jako s výtahem.

Konečně přicházíme opět k civilizaci, v Mikulovicích je otevřená hospůdka a smí se tam se psy. Asi jsem si sedla blbě doprostřed, mezi hromadou dalších trekařů sedím sama, ale tak co, aspoň rychle zdlábnu polívku a vyrážím opět na cestu. Koukám na stráň pod námi, pasou se tam ovečky (černé ovce sem tam bílá) a mezi nimi dva koníci, v duchu si představuju, jaké by to bylo, sednout teď na koně a zdolat trať takto. Trochu se mi stýská po koních, po moudré hlavě, šťouchající člověka do ramene („Tak už mě podrbej, příteli!“), po obrovských očích, ve kterých se zrcadlí celý svět, po vlnění koňského hřbetu pod sebou… Ze snu mě vytrhuje tentokrát prostá realita velké asfaltové silnice. Je tu málo značek a tak jsem dosti nervózní, jestli jdeme dobře. Naštěstí těsně před tím, než začnu skutečně zmatkovat, opravdu potkávám slíbenou hospodu – železniční vagón. Hurá, opět se nacházím, a capu dál. Kousek za vagónem potkávám Julču s Aidou, je trošku ušlá, ale Kalek (domnělá půlka trati) se už docela blíží, tak si připadáme strašně statečně a že tam za chvilku budem. Cesta sněhem je sice trochu náročná, ale o to zábavnější, Lumpík je ze sněhu nadšený a v podstatě se celou dobu vytrvale válí… :o)

Jenže „chvilka“ se přelívá do dlouhých hodin, Lumpískovo tahání už začíná trochu bolet (jsem otlučená od báglu i od spodního tahu), nevím proč, ale tenhle úsek cesty ke Kalku mi připadá nekonečný. Rozptýlení a nadšení mi přináší až řeka – cesta najednou mizí, jít se dá jen po zpevněném pruhu kamenů, který nejspíš bával okrajem cesty - teď je to ale spíš dobrodužná stezka odvahy. Když se člověk na chvíli zastaví a zadívá se na řeku, má pocit, jako kdyby řeka stála a on sám plul pozpátku, někam daleko, pryč, do zapomnění. Pak se mi zamotá hlava, raději přeruším hypnotické čumění na řeku a hopkám (můj medvědí krok už dávno přestal být pouhou chůzí) dál. Lumpík je z tohoto úseku taky nadšený (i když one je vlastně nadšený pořád :oP ), jen plavat mu zakazuju, abychom se náhodou nekoupali oba. Kus za řekou potkávám Peppa s Ralfem, ptá se jak to jde, tak si útrpně stěžuju na kolena (i když to letos není tak strašné) a stydím se mu přiznat, jak moc si připadám vyčerpaná. Utěšuje mě – prý je to do Kalku už jen asi 4 kiláky… Na to jen zalapám po dechu (mé přesvědčení bylo, že to nemůže být dál, než kilák, dva), nechám ho odspěchat a tiše si pláču do límce bundy. Za nejbližším kopečkem se však ukazuje, že jsem měla lepší odhad, málem křičím radostí, ale připadala bych si s tím střídáním pláče a smíchu jak utečenec z cvokhausu, tak si zamáčknu slzu a dle severského zvyku si mužně utírám tekoucí nos do levé nohavice… :oD

V Kalku je nějaká hospoda, je hnusné počasí a když už, chci aby si Lump v klidu odpočinul taky, jdu se tedy zeptat, jestli se tam smí se psem. Pan majitel mě ale drsně odesílá nejlépe na měsíc, po takovém jednání se jen zmůžu odseknout, že když nestojí o kšeft, tak na neshledanou a vystřelím odtamtud jak špunt ze šampáňa. Jen prosím Míru, jestli by mi nenabral vodu do petky, že chci někde okolo přespat. A sotva popolezu kus od hospody, vidím zastávku. Zděnou, s oknama a se zavíratelnými dveřmi! Vzhledem k počasí je mi jasné, že romantické koukání na hvězdičky se stejně konat nebude, kdo zaváhá, klepe kosu, ráno mu pak teče z nosu, tohle je prostě ideální bivak a kdo dřív přijde, ten dřív bere! Přidává se k nám jedna slečna s beardedkou, prý jdou trek prvně, tak se útrpně usmívám, že to si teda holky vybraly, ale prý je zatím pohoda, jen fence se už nechce šlapat. Tiše si vzdychnu (kdybych já tak mohla tolik, co bych chtěla!) a začnu se zabydlovat. Lump usíná téměř okamžitě, i ke žrádlu ho málem musím budit, ale padá to do něj jak na pouti do mamlasa, až se leknu, kde bych teď sebrala děvečku s trakařem… Beardedka je naopak dáma, ke žrádlu jen něžně přičichne, nechá si vnutit dvě granulky, ale jinak nic, zabere až na paštičku. Já musím Lumpa – otesánka držet, aby místo děvečky neslupnul beardedce granulky i s mističkou. Nakonec se holky uloží ke spánku, já si dávám ještě večeři (kruciš, nějak tu váhu báglu snížit musím) a chystám se taky spát. V ten moment mi zjišťuju jedinou nevýhodu zastávkového bivaku – světlo je tam napojené na veřejné osvětlení a zřejmě nezhasne celou noc. Jsem utahaná a začíná mi to být jedno, tak se stulím do spacáku a jdu spát. V noci se budím několikrát zimou, jenže ne seshora – vzala jsem si tentokrát místo karimatky alumatku a je to sakra rozdíl, balím se do „alobalu“ (záchranářská tenká termo fólie), jenže strašně šustí a jsem příliš mrtvá na to, abych se pokoušela si ji nacpat i pod sebe. Takže seshora je mi skoro vedro, ale zimou se v podstatě stejně klepu, alumatka studí… Lumpík se ani přitulit nepřijde, spí jako zabitý…

O půl páté ráno mě probouzí odchod holek, Lump mě smýká za nimi ke dveřím zastávky, brzdím hubou o beton a nadávám jak špaček. Ale když už jsem vzhůru, rozhodnu se taky vyrazit. Během chvilky mám sbaleno, tentokrát si ale nechávám podvlíkačky na sobě a ortézy dávám přes ně – včera mě ortézy na holých kolenou docela odřely. Nicméně je fakt, že kolena jsou na tom lépe, než jindy, sice bolí, ale ne tak intenzivně jako loni. Mám trochu obavu – ještě se úplně nerozednilo. Ony si totiž vždycky ve tmě se mnou hrají značky na schovávanou. A vyhrály potvory i tentokrát! Pěkný kus za Kalkem zjišťuju, že jsem měla uhnout ze silnice mnohem dřív a vracím se. To už svítá, takže značky vylézají ze svých úkrytů a nacházím je snadno. Východ slunce a ranní opar v zasněženém lese jsou tak kýčovité, až si nejsem jista, jestli ty fotky budou stát za to. Jenže fotky nefotky, kýč nekýč, je to prostě nádhera a přes bolavé nohy a ještě bolavější boky (Lumpítko opět táhne jako splašené) najednou vím, že skutečně ŽIJU, dýchám, jsem tady a jsem tu moc ráda. Pak najednou stojím na vrcholku nějaké terénní vlny (bůhví kolik metrů nad mořem) a přede mnou probíhá jedno z nejkrásnějších představení přírody: zlaté vlnky slunečního světla se přelévají přes zrzavé vrcholky stromů, svými prstíky sluníčko hladí každou větvičku, každý lísteček zvlášť. Ještě kousek popojdu a neodolám – sedám si na zem, Lumpa nechávám se rozkošnicky válet ve sněhu a já se mezitím dávám hladit stejnými zlatými prstíky, které před chvílí hladily jen vršky stromů opodál. Záře a teplo přechází zvenku dovnitř a je mi opravdu dobře, mohla bych tak sedět na věky. Míjí mě ale další dvojice dogtrekařů a vracím se zpátky do reality. Trať nás teď vede zase sněhovým polem, ale po mrazivé noci je ledová krusta na povrchu docela pevná, a tak chodím mimo prošláplé cestičky a připadám si jako elf Legolas ze Společenstva prstenu… :o) Mám sice trochu problém ukecat Lumpíka, že se nemůže válet několik kilometrů v kuse, jenže mě to jeho nadšení znovu a znovu rozesměje, a tak ho nechávám, ať si to užije. Potkávám stále více dogtrekařů, ale protože mě všichni předcházejí, zároveň s tím mám stále intenzivnější pocit, jak se propadám do svého oblíbeného chvostu závodního pole. Muchluju Lumpíka – no co už, panička lepší nebude, ale ty ji máš rád i tak, viď…

V Hoře sv. Šebestiána se nás sejde víc, co hledáme, kde by bylo otevřeného něco vhodného se snídaní. Kde nic tu nic, ale pak koukám a vidím střechu benzinky, tak nakonec dojdeme tam. Zajímalo by mě, co si obsluha benzinky myslela, když jim tam po ránu vtrhla banda špinavých individuí, pouvazovala smečku psů a šla si nakoupit bagety a pití… Za velké plus jsem u téhle benzinky pokládala záchod – byl takový dogtrekařský, hodně vysoký, takže se z něj dobře vstávalo… :oD Postupně se smečka rozpadala, prvně zmizela na obzoru Lenka s Fancy, pak jsme se zvedli postupně i my ostatní a capali jsme dál. V Křimově vznikla drobná, ale intenzivní diskuze. Podle mapy jsme byli zdánlivě správně. Ale nebyla tam žlutá značka, nýbrž zelená. Já jsem prohlašovala, že tedy nemůžeme být na tomhle místě v mapě, ale že jsme úplně jinde (v háji, slušně řečeno). Moudřejší a ti, kteří ještě byli s to logicky uvažovat, prohlašovali, že jsme dobře a jen lidi z KČT dali na správnou značku jinou barvu. Nakonec jsme tedy šli po zelené a ještě si to nechali potvrdit organizátorkou Zuzkou – a bylo to správně. Jupí.

Capalo se mezi lukami a pastvinami do bývalé obce Menhartice. Mám takové bývalé obce moc ráda, jenže tentokrát už jsem neměla sílu se mezi zbytky domů procházet a představovat si, jak to tu bylo, když se tady žilo. Lumpík nabral druhý (třetí? patnáctý?) dech a zase makal, chytla jsem tedy jakés takés tempo a jen se kochala okolní krajinou. Pak to přišlo. Ošklivý, opravdu ale odporně hnusný klesáček ke Třetímu mlýnu. Šla jsem co noha nohu mine, pravé koleno začalo selhávat i přes výraznou pomoc ortézy a hůlek. Byla jsem mrtvá. Lump se najednou zachoval tak, že mě to velmi dojalo. Zpomalil a šel vedle mě na straně bolavé nohy, krok za krokem, nesnažil se jít dopředu. Kdybych padala, mohla jsem se o něj opřít. Miláček, štěstíčko moje chlupaté. Pravda, když nás skoro na úpatí kopce předběhla nějaká sličná fenka, jeho snaha pomoci mi poněkud zakolísala a musela nastoupit klasická poslušnost, ale ten kousek už byl k přežití. Dole u rozcestníku jsem se mu odměnila – a nechala ho ráchat se v potoce, lovit klacíky… Jenže jsem se taky koukla do mapy a zjistila, že jsme toho ušli mnohem míň, než podle mých představ. Teprve tehdy mi docvaklo, že 85 km v itineráři bude asi přeci jen poněkud podhodnocených. No co – když to nepůjde dojít dnes, tak ještě někde přespím, nebylo by to koneckonců poprvé…

Nahodila jsem bágl na záda, zavelela Lumpovi, ať maže vpřed a zase jsme byli na cestě. Jen mi nějak nebylo nejlíp. Přikládala jsem to únavě po zimě – a nejspíš jsem svůj stav docela podcenila. Za přehradou Kamenička už se mi motala hlava, najednou jsem se probrala na zemi. To se mi přestalo líbit úplně. Hypoglykemie? (Mám rychlý metabolismus – ale v pití jsem měla neustále přimíchaný Glukopur.) Podceněný pitný režim? (To je možné – pití si nehlídám, a asi jsem pila málo.) Možná kombinace obojího. Sedla jsem si k potoku, donutila se sníst nějaké ty müsli tyčinky a nalila do sebe litr vody. Pak jsem si ráchala nohy v ledové vodě potoka, než se mi pročistila hlava, a přemýšlela, co dál. Nejprve jsem se málem rozbrečela při představě, že nedojdu. Copak já někdy něco vzdávám? A navíc je to Lumpův první trek – to mu to takhle zkazím? To ne! Pak ustoupilo srdíčko a nastoupil rozum: Co když jdu poslední? Co když se mi to stane znovu, ale třeba někde nahoře, na sněhu, potmě? Kdo by mě tam jak hledal? To přece nemůžu organizátorům udělat! Mlelo se mi to v hlavě sem a tam, koukala, jsem se, kde je nejbližší svážný bod, roztržitě se balila. Zřejmě jak mi to nemyslelo, nechala jsem si tam ještě ke všemu itinerář. Na to jsem ale přišla až o pár kilometrů dále, když jsem se konečně rozhodla, že prostě riskovat nebudu a nechám se odvézt. Zavolala jsem Peppovi o číslo na Zuzku. Dál už jsem šla opravdu jen zvolna a rozvážným krokem – jednak aby mi zas nebylo blbě, druhak už o nic nešlo – do večera času dost, den je opravdu nádherný, tak ho můžu strávit ještě v překrásné přírodě Krušných hor… Lump bohužel postřehl změnu a přestal tahat úplně. Dokud jsme si to šlapali jen jelením údolíčkem do mírného kopečka, nijak mi to nevadilo. Ale šplhání sněhem zase ke Starému rybníku, když je na to člověk sám, bylo děsné. Trošku jsem to zvířátko proklínala, ale co už jsem mohla dělat. Tak jsem pobízela, prosila, proklínala – a drápala se nahoru. Tam jsem potkala válející a odpočívající Janu s Baltíkem. Kus za nimi zapadené auto ve sněhu… Možná si mysleli, že jim pomůžu tlačit, ale jen co na mě řidič pohlédl, pochopil, že asi nemá ani smysl se ptát. Čekalo mě ještě několikeré houpání se po terénních vlnách do Mezihoří. Cestou jsem se zastavila ještě v jedné malé hospůdce na pití, tam mě předběhl Miro s Thorrem v doprovodu synátora a zběsilého ušatého motoru na nožičkách. Docapkala jsem s Janou a Baltíkem do Mezihoří, tam jsem je opustila a zavolala Zuzce, kde mám hledat místo odvozu. To jsem za pomoci místních našla. Seděla jsem si u stromu, najednou se tam připotácel pán a začal hulákat a chtěl si povídat. Lumpík se nahrbil, naježil a začal dělat strašný rachot. V duchu jsem se smála, jaké divadlo to hraje, ale nahlas jsem po odchodu pána Lumpa pochválila. Paničku si přece musí (aspoň naoko) hlídat… ;o)

Při odvozu jsem se dozvěděla, že vzdal skoro každý, s kým jsem šla, nebo koho jsem na trati potkala. Fajn – aspoň jsem se přestala cítit tak šíleně blbě… :oP Na druhou stranu, za mnou ještě šlo (a došlo!) hodně lidí. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda (že letos v tom vzdávání nejsem sama) nebo jestli mám být na sebe naštvaná (kdybych sebou sekla nahoře, zřejmě by mě přece jen někdo našel), ale nakonec jsem se se svým rozhodnutím smířila, a i tak jsem si připadala jako velkej frajer. Vždyť jsme se skorovlčetem ušli aspoň (?) 80 kiláků!

V chatičce jsem se převlíkla, sundala si ortézy - upadla. Přiznávám, že jsem ani netušila, jak velkou oporu moje nožičky v těch pásečkách okolo kolen mají! A najednou jsem byla zase v basecampu, bavila se s lidma, kteří jsou fajn (jsme přece trekaři!), do hospody lezla po čtyřech (jako bych to neříkala dopředu)… Jen v hospodě nás naštvali, tak jsme se s holkama raději sebraly a jeli dolů, do města. Tam to bylo opravdu príma!
V noci se ke mně tulil Lumpík na postýlce. Jen škoda, že je postýlka tak malinká – buď jsem se na ni nevešla celá, nebo jsem měla zdřevěnělé nohy, jak mi na nich ležela Lumpova „mrtvá“ váha. Ale bylo mi to jedno, vždyť to šedivé štěňátko má taky nárok na pořádný odpočinek! Ráno jsme se vyhrabali z postýlek až docela pozdě, ale protože se ještě čekalo na poslední pár nadšenců, kteří na trať vyšli první a došli poslední (máš můj obrovský obdiv, Julčo!!!), ani to nevadilo. Nijak jsem nespěchala s odjezdem, protože jsme se stejně s Gwen rozhodly, že zůstanem do pondělka a cestou zpátky se stavíme do safari ve Dvoře Králové. Pak proběhlo vyhlášení výsledků (Lumpík si salámek vzorně aportoval, zatímco doga Sára si ho zblajzla rovnou málem i s igelitem :oD ), rozlučka (už se na vás zase těším!) a najednou byl kemp prázdný…

S týmem pořadatelů jsme si šli dlužné kilometry odšlapat do chomutovského zooparku – moc příjemná procházka… Ještě jsem v sobě našla energii jít se pohoupat na různém hmyzu (roháči a kobylky či mravenci nebo co), dát si s Gwen závody na lanovce… Lumpík málem odvlekl s sebou betonovou lampu, když jsem ho k ní na chvíli uvázala. A samozřejmě – nejvíc času jsem trávila u vlků. Jen těch mi bylo strašně moc líto, to nebyl ani výběh, spíš jen kotec, s elektrickým ohradníkem uvnitř… Mám vlky opravdu ráda a přestože jsem vděčná za každou příležitost se na ně jít podívat, ještě vděčnější bych byla za důstojnější podmínky jejich života, už tak zcela omezeného ploty a elektrikou. Vlci přeci jen patří ven, do lesů a plání…

A tak uzavírám tohle povídání právě s myšlenkou na vlky. Přejme jim jejich svobodu a přejme sobě, aby se vlci vrátili i k nám. Znamenalo by to, že naše příroda aspoň na pár místech získává ztracenou rovnováhu a aspoň někde je vše tak, jak by mělo být. A my, lidi? Neumíme-li se celkově vrátit zpět k přírodě, nechme alespoň naše duše běhat s vlky na dogtrekkingových stezkách. Průvodci nám mohou být oči a duše našich psů…