Nejprve jsem myslela, že se Oderského puchýře vzdám... Nějak nebyly penízky a měla jsem strach, že mě po Stezce vlka budou bolet kolena a za 14 dní se dohromady většinou nedám. Ale člověk míní... Kolena mě nebolela... A přece si nenechám ujít závěr longařské sezóny, spoustu skvělých lidiček a atmosféru dogtreku vůbec! A tak jsem se rozhodla, že (peníze budou a my nebudem) jedu... Koneckonců, z domu to mám tak říkajíc „za bukem“. Sbalila jsem Denyho a bágly a už nás vláček vezl do Suchdola a do Heřmánek.

Ostatně, vůbec tady mají moc pěkné názvy vesnic. Heřmánky, basecamp je v Klokočůvku. To přece tak pěkně začíná... Z motoráčku se nás vybatolilo asi tak šest. A už jsme si to šlapali dva kiláky k basecampu. Podle návodu jsme zdárně nezabloudili (v duchu jsem si říkala, že třeba bude šikovně napsaný i itinerář – a taky že byl!!! ;o) ), pár nadšenců už nás tam vítalo, rychle rozbalit stan na nějakém místě, kde Denyho hlídání nebude vadit. A už je ta slovenský příspěvek k českému dogtrekkingu – s Peppem a Mirem jsme žvatlali málem až do setmění, skoro jsem si ten stan nestihla postavit. Občasné krápání mě sice přimělo k lehkým obavám, ale co, trocha deště nás přece nezabije... Prezence, penízky, napsat něco o sobě (šnek z přesvědčení a sběrač mrtvol :oP ), itinerář – jůůůů, tak ten si zaslouží jedničku s hvězdičkou! Tak pečlivě vybarvený a graficky přehledný, teda tentokrát zakufrovat prostě nemůžu takový hňup snad nejsem (JSEM! :oD )...

Pivo v hospůdce prý bylo nic moc, tak jsem se nechala pozvat od Ládi alespoň na čaj. Prodrbali jsme čerstvé novinky a už byl pomalu večer a čas jít spát. Deny se ke mně pěkně tulil a přes varování majitele kempu (když jsem mu volala, že hlásím jeden stan pro jednu osobu se psem, tak mne bůhvíproč deset minut přesvědčoval, jakáže bude v noci zima, protože je kemp v údolí a u vody) mi zima rozhodně nebyla. Taky se Denýšek pěkně tulil, spinkal s hlavou na mém břiše. Tiché ťukání dešťových prstíku do stanu působilo jako příjemná ukolébavka...

Ráno jsem měla na všechno dost času. Přece se nebudu nervovat, říkala jsem si, vždycky tam tvrdnu div ne půlhodiny před startem, no tak tentokrát mám na všechno čas... Ježišmarja, dyk já mám za pár minut vyrážet! Kde mám boty? Co mi chybí? Já si ještě nesbalila foťák, bundu... Deny - rychle brašničky (na těšení není čas, prostě hop a skok), v letu jsem chytila mapu do zubů a hůlky do ruky a už slyším z prostoru startu naše jména, utíkám přes celý kemp, tři dva jedna start! Prý jsem vyběhla o sekundu dřív... :oD
A už to sviští po strništi... Cestou do údolí Budišovky jsem sice zlehka, ale přece zakufrovala (bez ztracenky není správný dogtrek!), ovšem Budišovka mi to svou krásou vynahradila... Protože počasí vypadá tak nějak jakože spíše protivně, než mile, foťák vytahuju jen občas a místo toho capem s Denym a kocháme se krajinou. Deny tenokrát sice tlapká trpělivě, ale nějak bez chuti. Svádím to na počasí a poňoukám ho, aby šlapal lépe a radostněji. Má mě na háku, jako vždycky... Ale cestičky jsou pěkné a tak to zatím nějak neřeším. Na Kružberku obdivuju přehradu, o kus za hrází je (na nějakém 20. km) hospůdka. Procházíme lávkou za potůček a sedáme si k výborné polívčičce a točené kofole. Najednou se to kolem nás hemží trekaři, no tady se sešla snad půlka startovní listiny! Holky bíglařky zlehka provokujou jakýmisi slůvky o dnešní večeři ve Fulneku, tak jim přeju šťastnou cestu a po chvilce se z hospůdky vyhrabáváme i já s Denym. Tedy nejprve si stáhnu kolena obinadlem, nějak se začínají ozývat.
Cestou dál tu a tam poprchává, Deny vypadá stále otrávenější a začíná se mi naschvál motat pod nohama. Hned se zastaví na úzkém místě, kde se ho nedá obejít, a odmítá se hnout, tu se táhne tak daleko za mnou, jak to jen šňůra dovolí... Začínám být trochu vzteklá a z deštivého počasí i nešťastná. Jediný úsměv za celý trek na psí tváři vidím až na 31 km, kde je nějaké to šplháníčko přes kořeny. To je jeho, konečně trocha nadšení! Ale to ho brzy opouští, pořád poprchává a on zase začíná dělat naschvály. Cestou do Podhradí (34 km) potkávám Zuzku s Becky a Artíkem. Trochu mě utěšuje, že Becky kráčí za Zuzkou s hlavou svěšenou přesně jako teď Deny za mnou – dvě kozy vedené na porážku... Zuzka povídá, že Becky taky treky nějak nemusí. Že prý teda jde, aby Zuzku nááhodou v tom lese někdo nechtěl nějak ohrožovat, ale tím její nadšení pro věc končí. Přemýšlím, jestli Deny stárne, nebo je to počasím... ...dřív takový nebýval. Dřív byl plný nadšení a chuti a treky měl moc rád.
Takové myšlenky se mi honí hlavou i v kempu v Podhradí, na první kontrole, nad smažákem. Přemýšlím, jestli to teda nevzdat, když má být brzy ta K.O. odbočka... Přemýšlím, jestli Denymu pomůže odpočinek. A co budem dělat, jestli nenajdem v tom dešti nějaký bivak. Nakonec se rozhoduju, že pošlapem dál. Do druhé K.O. odbočky ještě daleko, a co s načatým dnem, že. Koneckonců trať je lehoučká, nenáročná, žádný pořádný kopeček, a já nějak vůbec necítím únavu. Přestává pršet a s trochu lepší náladou znovu pobízím Denyho alespoň k rychlejší chůzi.
Nicméně šlapem velmi pomalu a tak docházíme do Vítkova (39 km) už téměř za šera. I tak teda ale nemám moc příjemné pocity, tolik očí se na mě kouká a po Denym se koukají vyloženě hladově. Trochu se nás bojí a dobře dělají, Deny se jen tak nedá, ale i náznakům konfliktu je lépe preventivně předcházet a tak raději utíkáme s Denym pryč. Než ovšem projdem Vítkovem, setmí se úplně. Říkám si – když už, tak to vzdáš až na té druhé K.O. odbočce, no. Za posledním plotem Vítkova nás chytne průtrž mračen. Přemýšlím o bivaku už na 40. km, koukám po kdejakém křoví, Deny zůstává co pět metrů stát, že dál nejde. Někde pod stromy se ztrácím, a hledám pod pláštěnkou v báglu čelovku. Nakonec ji nacházím a nacházím i značku, jdeme dál. Pak postupně přestává pršet a Deny přestává zlobit, a jak tak šlapu nocí (a pořád ještě žádná extra únava, jen mám mokré nohy), koukám, že jsem v Kamence. Vidím světlo hospody, tak tam zapadnu, už tam jsou nějací další trekaři, prý méžná bude kde spát, někdo se šel zeptat. Chvíli čekám, ale nesedám si, nechci se rozsedět, už bych to blbě rozchodila. Přemýšlím, jestli K.O. nebo jít dál, ale spát někde musím, tak čekám, s jakou zprávou přijdou. Tak v posteli se spát nebude, ale za hospodou jsou jakési boudy, jdem se tam kouknout a hned jednu střechu zabavuju. Sice to tam musím nejdřív malinko uklidit, chodí se tam chlastat, ale vypadá to nakonec relativně čistě a tak si ustýlám v suchu a pod střechou. Deny zbodne svoji mističku žrádla a pokouší se mi nejdřív usadit na nohou, ale je to nepohodlné pro nás oba, tak nakonec se stočí do klubíčka vedle mne a oba usínáme. V noci mě pěkně hlídá, blafe na každého, kdo jde kolem.

Ráno se tak koukám z boudy ven. Jsem na 46,5 km, kousek za půlkou. Poslední možnost si trať zkrátit. Bude pršet...? Bude Deny zase otravný? A co bych asi tak dělala v kempu celý den – koukala do stěn stanu...?! Ani za nic! A je rozhodnuto, jdeme dál. Deny se tváří neutrálně, žádný nadšení, ale taky žádná protivnost. Tak uvidíme.
Ale hned za Kamenkou si říkám, že to rozhodnutí stálo za to. Počasí sice pořád takové mrholivé (foťák mám definitivně sbalený v báglu), ale lesy moc pěkné a žúžo dobrodrůžo blátivá stezka, po které se dá akorát klouzat, mě začíná skoro bavit. Potkávám Mira – chlubí se, jak spal u někoho doma a v postýlce, no to je teda dogtrekařská romantika! směju se mu, ale v duchu mu to teplo a sucho tak trošku závidím. Mizí někde v dálce přede mnou a už zase capu sama, kdo mě to míjí tenokrát? Aha, Míra s Beníkem s ním další dvě trekařky... Denymu se líbí haskounka, tak dokonce zabírá, no to je paráda! Ale nevydrží nám to dlouho, panička tak rychle nemůže... Prokličkujem lesem, krok a au, kolena se přeci jen začínají trochu ozývat, to prochladnutí jim moc nepomohlo. A už jsme ve Fulneku – na nějaké obdivování není moc čas ani chuť, honem po zámeckých schodech nahoru. Tam mě v lese zláká lavička, roztahuju na ni pláštěnku, sedím, svačím a přemýšlím. Hlavně o Denym, o tom, jak by se mi šlo, kdyby mě jeden táhl dopředu a druhý dozadu. Drbu ho po té jeho zrzavošedivé hlavě, mám tě ráda, zubatče, co je s tebou...? Taky má nárok na svačinu, sýr v něm mizí jak v prázdné popelnici, sbírám se a už zase šlapem. Deny jako by mi rozuměl jde chvilku vepředu, sice netáhne, ale aspoň nepřekáží. V lese za Fulnekem potkáváme houbaře s ovčákem, je to štěně a chtěl by si hrát, ale Deny na nějaké hraní není. Dávám si úžasné razítko s buldokem (dětská tiskárnička skrývá občas netušené poklady! :oP ), obdivuju Stříbrné jezírko, ale foťák netahám, opět jsou tu houbař a zcela evidentně čekají, až vypadnu. Tak aby mohli zase svého ovčounka pustit na volno se rychle balím a mizíme s Denym z dohledu.
Po chvilce dorážíme k rozpadlému mostku, no ten bych takhle mokrý nešla ani já, místo stezičky, kde se asi jindy chodívá, je teď blátivá strouha. Po chvíli hledání ale nacházím vhodné místo, které ustojím jak já, tak moje kolena a lezu dolů. Nahoru mi kupodivu Deny pomůže, no to se stává jen vyjímečně, copak asi zajímavého tam nahoře viděl...? Ještě kousek lesejkem a jsme v Odrách na autobusovém nádraží. Tady mám krizi úplně neuvěřitelnou, vážně uvažuju o odvozu. Kolena bolí jako čert, Deny toho taky začíná mít tak akorát, mám já tohle zapotřebí? Ale jak tam tak sedím, tak mě dochází Vláďa Urbášek s Essynou a Chucky. Tak nějak kolem sebe šíří klid a dobrou náladu, nevím, jak to dělá. Jsme tm jen chviličku a odchytávají nás pořadatelé, Faboš a Míra Ježek, no kecáme tam dlouho. Jak jsem si odpočinula, krize mě přechází, přece to nevzdám 18 kiláků od cíle!!! Chytnu se Vládi a jeho tempa, ze začátku mi to velmi pomalé vyhovuje (Essyně se taky moc nechce), ale bavím se „hrošíkem Happy Hippo“ a tak nějak se rozcházím. Po pár kilometrech koukám, jak to svištíme a trochu nemůžu. V Dobešově si říkám, že si dám pauzu, ale když vidím ty tři odcházet, je mi jasný, že bych došla dneska bůhvíkdy a tak se nakopnu a pomalu se probíjím větrem za nimi. Vítr je na planině skutečně nepříjemný, sviští, lezavec jeden a zalézá za nehty. Ale přece tu klidnou trojku doženu a jsem za to strašně vděčná – díky nim jsem se dostala do cíle ještě za světla... Chvíli jsme hledali značky, chvíli si povídali... Nakonec jsem ho ukecala na desetiminutovou pauzu někde v údolí Suché (79,5 km). Jdem dál. A už tu je Spálov, podle Vládi jsou to ještě 4 km, mám pocit, že umřu, že vypustím duši... Ale pak opět potkávám Míru s oběma děvčaty a nadšeně hlásí, že do cíle jsou to už jen dva kiláky! Koukám do itineráře a opravdu, no tak tohle mi tedy vlévá energii do žil, Denymu asi taky (i když jemu spíš opět ta haskounka), bohužel ale nejsem tentokrát vůbec nadšená. Hnusný padák do cíle je opravdu ošklivý, na každé cuknutí odpovídají kolena ostrou bolestí, fujky fuj. Jsem strašně moc vděčná Vláďovi, že si bere Denyho a připíná k sobě, trochu mi to ulevuje. Hůlky používám už spíš jako berličky, ale pomáhají. Pod kopcem si zase beru Denyho k sobě, haskounka nám už utekla a tak mu nestojí tentokrát za to mě dovláčet ani těch pár metrů do cíle. Hurá hurá, sláva nazdar výletu, zmokli jsme, ale i tak jsme tu, a je tu cíl!!!

A zase chvilka toho pokecu a probírání zážitků, sprcha je nakonec jen studená, ale co už, aspoň nebudu smrdět... Jdu brzo spát, je mi zima (děsně se ochladilo a nějak jsem s tím nepočítala, mám málo věcí), v teple stanu a spacáčku se ale zahřívám. Deny se tulí úplně úžasně, milášek jeden. Zvládli jsme to, palice zrzavá, díky, jseš skvělej...

Druhý den se hlavně balím, chci chytit vlak domů, musím ještě ten den odjet zase pryč. Vyhlášení všeho možného, vše ale začínám vnímat jen tak napůl, jsem strašně zmrzlá. Jednu chvíli kolem prosviští chudák Broňa, šlápl Denymu na tlapu a bylo mu zubatě vysvětleno, že to se teda nedělá. Ale jednak Deny bohudík jen straší, druhak mám rychlé reflexy, nic se nestalo. Potlesk všem Vlkům a Vlčicím a už jdeme na vlak, ať to stihnem. Doma dostává Deny ohromnou vyuzenou hovězí kost – upadne mu s ní hlava, když si ji vezme do tlamy... :oD

Díky moc všem pořadatelům za krásný dogtrekking. Zejména Lence Bahulíkové, která měla se vším takovou péči, že je to skoro až neuvěřitelné. Díky všem, které jsem na trati potkala, díky zejména Vláďovi Urbáškovi, který mě v principu dotáhl do cíle.

Sv. Petrovi neděkovat, tentokrát se na nás vykašlal!

P.S. Uvidíme se opět na jaře. To už určitě půjdu s Lumpem, a to teda bude dobrodrůžo! :oD
P.P.S. Co je s Denym, na to nakonec přišla moje máma. Zdá se, že po kastraci tak nějak ztratil „srdíčko“. Nebývá tak nadšený z více věcí, které dřív měl moc rád, ale nejvíce je to znát právě na dogtrekkingu. Nechci ho do ničeho nutit, takže to možná byla poslední sezóna, kterou zubatec se mnou chodil. Jemu patří můj největší dík – nebýt jeho a jeho svaté trpělivosti i počátečního nadšení a ohromné vytrvalosti (kterou mu tiše a často i nahlas závidím!), nebýt toho, že ho mám, nikdy bych „dogtrekařka“ nebyla. Díky, Deny!!! Uvidíme, co a jak bude dál...