Letošní Oderáček (jak se mu s láskou mezi dogtrekaři říká) se konal opět v nádherné mírné přírodě Oderských vrchů. Šarmu pořadatelky Lenky Bahulíkové neodolali nejen všelicí úředníci, ale hlavně jí neodolal svatý Petr – čekalo nás nádherné babí léto s teplotami téměř tropickými…

Jela jsem konečně svým autí, takž bylo méně stresu, abych náhodou autíčku něco neprovedla. Už od chvíle koupě bylo auto definováno jako psí a podle toho taky vypadalo. Nicméně jede se v něm pěkně – třebaže už čtvrteční vedro v autě bez klimatizace naznačovalo, že svatému Petrovi se ta nádobka s teplem doslova převrhla. Ale dojeli jsme neuvaření, v podstatě bez bloudění do kempu Maria Skála v Klokočůvku. To bylo nadšeného vítání, lidičky, vždyť já vás tak dlouho neviděla! Lumpík poskakoval jako na pružince a chodil se vítat se všemi lidmi i pejsky okolo. Opatrných otázek pomalu ubývá, kamarádi dogtrekaři už ví, že dědek se mnou teď nechodívá a Lump je lízátko… :o) Nakonec jsem našla i kamarádku Hanku – jde dogtrekking teprve podruhé a má strach, že by zabloudila. Už dřív jsem slíbila, že jí pomůžu hledat cestu (chudák ještě neví, že se mnou to taky nevyhrála, já si pořádně zakufruju pokaždé! :oP ), jsem ráda, že tu je. A má pro mě překvápko – prý ať si nestavím stan, že pro nás ulovila chatičku! Tak to mě docela těší, přeci jen od vody už navečer táhne zima a studí mě nos… Ještě chvilka posezení a pokecu v hospůdce a jdeme spát, přeci jen jsem docela utahaná a bůhví, jaká bude příští noc.

Ráno Lumpíkovi balím brašničky. Už je to velkej chlap, za chvíli mu budou dva roky, tak může paničce aspoň trochu pomoct, ne? Hlavně, když jsem do trampácké třicítky narvala velký zimní spacák – už se mi tam vůbec nic jiného nevejde… Lumpík tak nese něco málo přes dvě kila: svoji večeři a moji bundu, a pro jistotu svůj postroj, kdyby brašničky nevydržely (nebo on nevydržel v nich). Ale jak se zdá, tak mu batůžek vůbec nevadí, dokonce se ani nedrbe pod břichem, jak to má v oblibě v postroji. No, asi ho to nelechtá… :o) Chviličku to vypadá, že nestihnu start, ale nakonec mám v rukou, zubech a pod paží jakžtakž všechno, těším se na tři dva jedna gou! – ale ještě předtím musím zvládnout loka slivovice či čehosi takového… Prý abych neměla za rohem železného oře. Dojdu k mostku z kempu a čekám na svou mrtfolku. No co kdyby se ztratila už u startu…?! Za tu půl hodinu, než Hanka vystartuje, už je ze mě pomalu rampouch, zuby mi drkotají a z nosu mi teče. Ale konečně odstartovala i Hanka, tak to je paráda, můžem vyrazit! Ještě chvilku se klepu jako osika, ale chůze mne v chladném ránu přeji jen rozehřává a vykukující ranní sluníčko slibuje nádherný den. Za mostkem ještě zakopnu o Pana Fotografa Psa Jíru a už hledáme první značku posledního letošního závodu. Světelné hry slunce s lístky bříz mě tu a tam nutí vytáhnout svůj foťák, ale nechce se mi kontrolovat, co z toho vyleze. Kráčíme dál blikotajícím sluncem a stínem, zlaté paprsky měkce hladí po tvářích a sluneční prsty probouzí spící les. Netrvá to dlouho a dorážíme do Vítkova, stavujeme se na snídani, na náměstí už sedí pomalu celý dav dogtrekařů. Koukám, že i v jídle jsem ale nejpomalejší, než stihnu dožvýkat poslední sousto rohlíku, jsme na náměstí už zase sami. První pořádný kopec na Vikštejn Hanka nějak nerozdejchává, tak ji uklidňuju, že to jsme se potkaly dobře, já zas budu kňučet cestou s kopce dolů… Nakonec jsem přišla na trik, po kterém Hank aa vždycky pár metrů popoběhne – zavolám na její Meginku a tvářím se, jako kdybych jí chtěla hodit aportek. Aportovací šílenec okamžitě vyráží vpřed, panička na konci vodítka trochu zanadává a zavlaje, ale hned je o pár metrů dál, tak je mi odpuštěno. Vikštejn je zřícenina nádherná, procházím se mezi polorozpadlými zdi, přemýšlím, kde byla jaká místnost a jak se tady na hradě asi žilo. Nakonec si zajdem i na vyhlídku nahoru, je vidět vcelku daleko do kraje, třebaže je opředen jemnou pavučinou mlhy.

Teď už kráčíme po červené, několik rozcestníků jsme teda vůbec nenašly, ale v Žimrovicích jsme našly hospodu. A smažený sýr měla vskutku prvotřídní. Opět se nás tam schází celá banda, tento dogtrek mi neustále připadá něčím zvláštní, teprve za pár dní mě napadá, že je to tím, že jsme neustále někoho potkávaly. Jindy jsem šla celé hodiny a nepotkala živou duši, tentokrát ale naopak neuplynula hodina, abychom někoho nepotkaly. V hospůdce jsem si říkala, jak špatně se mi půjde s plným žaludkem, ale opak byl pravdou – napapaná a spokojená jsem vyrážela dál, Hanka s čestným skorovlkem Meginkou stále ještě nadšeně spolu se mnou. Vzápětí se ale trošku ztrácíme, no měla jsem dát na instinkt a jít si prohlédnout tu cesu, kde jsem měla dojem, že jsem zahlédla značku, a ne jít za davem jako ovce… Zámek v Hradci na Moravicí se taky povedl, z jedné vyhlídky na zdi jsem pak viděla smyčky cesty, po které vzápětí kráčíme taky. Asfaltová stužka se vine sem a tam, směju se, že nějak přece ten dogtrek Lenka natáhnout musí, tak s nahoní kilometry chozením po esíčkovitých smyčkách cest.

Ale to už jsme v Jakubčivocích, obdivujeme dřevěnou stavbu rozhledny (poslední dobou je takových rozhleden po českých krajích vícero), doplňujeme dle instrukcí vodu a kráčíme dále. Hančin úsměv už malounko ztrácí jiskru, trápí ji puchýře. Někde padne památná věta – „A já si nikdy nemyslela, že by se dalo jít s puchýřema! Nikdy jsem to těm dogtrekařům nevěřila!“ Sama teď kráčí po vlastní vodě, některé prsty na nohou to vzdávají úplně. Uklidňuju ji, že do půlky to máme už jen kousek a každý kilák za půlku je přece jen bonus pro nás na zítřek! Zdá se ale, že půlka jí pořád přijde strašně daleko a o zítřku bych asi raději neměla mluvit vůbec…Nakonec ale do Údolí Setiny dorazíme, na hřbitově se nám spát nechce a zrovna uprostřed trati stojí krásný tábor s chatkami. Uvažujem, že bychom přespaly tedy na předsíňkách chatek, ale najednou se jako duch odněkud zjeví noční hlídač se statným rotvajlerem a prý ať nás tam za hodinu nevidí. Megča už má ale připravené žrádlo, tak jen popojdem kousek do lesa a tam nás vítá lože přímo královské – úval v listnatém lese, na zemi měkoučko, jsme chráněni před větrem a pršet by v noci nemělo. Lumpík spořádá svá kuřátka natotata, já na večeři nakonec nějak nemám chuť, tak se zavrtávám do svého teplého spacáčku a koukám, jak vycházejí hvězdy. Lumpík se ke mně v noci tulí a dělá mi kamínka – jinak ale noc prospím jako dřevo, mohli by vedle mě střílet z děla a bylo by mi to šumák.

Ranní probuzení je ale docela drsné. Mám pocit, že na nosu, co mi trčí ze spacáku, mám jinovatku. Asi teda ne, ale zima je strašná, tak s balením moc neotálíme, ať se co nejdřív zahřejem chůzí. Nožičky protestují jen chviličku, ale u Vyškovického hřbitova je zase rozchozeno. U kapličky pod Bítovem si dáváme snídani, stejně jako pár dalších dogtrekařů. Ranní sluníčko opět hladí teplými prstíky probouzející se svět a docela nám chutná, když už jsme kus za padesátým kilometrem… Vyrážíme zčerstva, ale vzápětí se ztrácíme v Bílovci, čekala jsem červenou někde jinde a tak přes stavbu mostu dorážíme až do Velkých Albrechtic, teprve tam se zarazím a místní paní nás vrací zpátky… Na druhý pokus dorážíme až na nádraží (samozřejmě z opačné strany) a konečně nacházím červenou. U hlavní cesty je stánek se zmrzlinou, mají točenou, tak si dopřávám velký kornout míchané borůvkovo-čokoládové. Trošku se ztrácíme ještě před jezírky Hubleska, ale to už dav ví, kudy kam a tak se přidáme. Tentokrát mě nic nebolí, tak mám chuť vyrazit jako vítr, ale Hanku začíná bolet kyčel. A to tak, že důkladně. Jenže s kyčlí toho člověk moc nevymyslí, tak ji akorát povzbuzuju a čekám na ni. Do Fulneku dorážíme docela brzo, je čas na oběd, což si spolu s námi myslí ještě asi tak 10 dalších dogtrekařů, tolik psů v malinké hospůdce ještě neviděli. Ale vaří moc dobře. Místní štamgasti obdivují Lumpíka, což jim vydrží jen do té chvíle, než vstane a v podstatě odejde i se stolem na zádech. Pak se obdiv změní v respekt a uctivé mlčení… Mastodontík je ale celý nažhavený vyrazit dál, tak nezbývá, než nás všechny zase zašněrovat do batohů a vyrazit. Hance není zrovna nejlíp, ale statečně se drží a jde, jen tu a tam za mnou něco sykne. Ani neví, jak jí rozumím, já tohle mívala s koleny, a vím, jaké to je, jít za někým a snažit se nebrečet, i když je člověk bolestí zoufalý a připadá mu, že se ten před ním vzdaluje každým krokem do nekonečna. Ale za chvíli je tu bouda u Kohouta, tu si pamatuju z loňska, pouštíme na chvíli vlkošedy, aby se proběhli. Hrajou si jako kdyby teprve vstali po dobrém spánku, mají lítací záchvaty, až se bojíme, aby se při kličkované mezi stromy někde nepřerazili. Jen co si trošku oddáchnem, připneme psy a chystáme se vyrazit dál, jenže trošku si tady zabloudíme, ale opravdu jen trošičku. Na cestě za Stříbrnými doly půjčuju Hance svou hůlku, opírá se o ni celým tělem, teprve teď vidím, jak moc ji ta kyčel musí bolet. Tak ještě zvolním tempo, jen ať dojde. Začíná padat tma a my se ztrácíme v nějakém kopci, bohudík značku zase nacházíme a můžem se caprtat dál. Kamenku proklínám, loni jsem tady spala, letos to nemá smysl, zato pořád nemůžu najít správnou odbočku z vesnice. Nakonec po konzultaci s mapou (ironické Hančiny otázky, jestli náhodou bych nepotřebovala buzolu, si raději nevšímám s odpovědí, že je mi nahouby vědět, kde je sever, když nevím, kde jsem já a kam mám jít :oP ) odbočujeme správně, zelená značka se nám přímo vysmívá na prvním stromě, na který pořádne posvítím čelovkou. Pak se jde kousek mezi poli, povzbuzuju Hanku, že je to už jen kousek, drtí odpověď mezi zuby. Ztrácíme se v lese – hledám značky jak jehly v kupce sena, ani cestička se mezi stromy nedá rozeznat, ale nakonec to trefím lesem až nahoru. Na louce se Lumpík otočí a strašně se lekne čelovek, musím svou stočit stranou, aby věděl, že je to v pohodě, k Hance pak přijde jen proto, že vidí, že se jí Megča nebojí. Dělám si z něj legraci, bojí se světlušek, asi jsme mu světlušky připomněly. Pak mě ale humor přechází, mám sto chutí sebou plácnout na zem uprostřed jakési připitomělé louky, cesta nikde, značka nikde… Tentkrát je to Hanka, která povzbuzuje, že třeba támhle to mezi křovím bude cesta, a ona taky jo, málem spadnu do příkopu. Vyrovnávám a koukám po značkách. Samozřejmě jsem zahlídla jen tu jednu jedinou otočenou špatným směrem, takže když pak dlouho žádná není, otáčíme to po cestě zpět. Ano, teď už to bude správně, ale stejně jsem už utahaná, nadávky se mi trousí mezi zuby. Ale Lumpík se snaží, jemně pomáhá do kopce, s kopce dolů jde za mnou poslušně jako beránek. Konečně se dočkávám pohledu na cestu, kterou znám, loni jsem sem přijela vlakem, teď už to uteče raz dva! Začínám zase přidávat na tempu, ale pořád se ohlížím, abych někde neztratila svou mrtfolku, ta už opravdu začíná vypadat mrtvě. Ale už slyším výt v kempu psiska, už vidím tu a tam na druhém břehu řeky nějaké světlo, ještě kousek a ještě krok a už jsme u mostu, čekám na Hanku, ta tomu nevěří, ale je to tak, jsme doma, hurá!

Nádherný potlesk a řev celé hospody mi málem vžene slzy do očí, lidičky díky, přesně tohle jsem potřebovala. Ulovím nějakou bezprizorní topinku a objednávám dva horké čaje. Chvíli jen tak sedíme a žvatláme, Hanka ještě pořád tak nějak nevěří, že to skutečně došla. Nakonec se přece jen zmátoříme a jdeme nakrmit psiska, horká sprcha je pak naprosto úžasná a člověku vlije novou krev do žil. Ale taky uspává, tak jdeme nakonec spinkat. V chatce ještě hodinu nemůžem usnout, jak si člověk ne a ne vybrat polohu, ve které ho nic nebolí. Ale nakonec Morfeus rozpřahuje svou náruč, upadám spíš do bezvědomí, než hlubokého spánku.

Ráno jdeme na snídani, koukám na výsledkovku (předběžnou), zdá se, že jsem úplně poslední. Nakonec nejsem, ještě někteří přespali na bivaku venku, ale to je stejně jedno, prostě jsme došli a hotovo. Při vyhlášení pak dostávám zvláštní cenu – vozíček na sběr mrtfol, když už je tak obětavě sbírám pořád… Moje mrtfolka si ale sednou nechce, ani se jí nedivím, ještě by upadla. Vyhlášení končí, děkuje se závodníkům i pořadatelům.

A stejně tak končím já, poděkováním. Lence Bahulíkové, že si dala tu práci a Oderáček pro nás vyběhala, zařídila, zorganizovala a naprosto perfektně vedla. Hance s Megčou za úžasnou společnost na trati a – trošku škodolibě – za dosud nepoznaný pocit, že je na tom někdo hůř než já. Jen doufám, Hani, že tě kyčel pozlobila jen tentokrát a už nikdy více!!! No a naposled musím poděkovat Lumpíkovi – za táhnutí do kopce a netáhnutí s kopce a věčně vysmátou spokojenou tlamu… :o)