Tentokrát se kvůli náročnosti a délce trati startovalo už ve čtvrtek, takže prezentace byla ve středu. Vyjížděla jsem ze Stonavy, protože jsem našla ideální spojení vlakem, kterým jsem byla v Lipové tak akorát (i když jsme jeli skoro pět hodin) a ještě nás to s Denym vyšlo levněji, než jet třeba přes Brno, natož autem. Už cestou ve vlaku jsem pozorovala počasí, jak mi vyhrožuje. Sice se ještě drželo na uzdě, ale dávalo najevo, že tomu tak dlouho nebude... Do zamženého údolíčka, kde stála chata Miroslav, jsem dorazila poměrně brzo, nicméně přes to už ty nejrovnější plácky v okolí sjezdovky byly obsazeny. Nutno dodat, že byly vždycky velké tak akorát na jeden stan... Když jsem procházela placem, kde měly stát stany, pořád jsem se rozhlížela, kam bychom nejlíp zapadli - tak, aby měl Deny klid a nemusel pořád hlídat, ale taky tak, aby stan stál alespoň trochu rovně a neklouzali jsme v noci ze stanu pryč. Nakonec jsem objevila úplně úžasnou rovinku na malém kopečku, s jásotem jsem se tam vrhla...a málem spadla do vody, protože tam byl malinkatý rybníček!!! Tak jsem tedy přestala jásat a rozložila stan hned pod tím rybníčkem. Mělo to dvě výhody - jednak Denymu zůstala na hlídání už jen jedna strana (zbylé tři tvořilo šabáští, kopeček, na kterém byl rybník, a stan), druhak byl stan alespoň trochu chráněn před větrem a podobnými psotami, které se na nás výhružně hnaly z úbočí.

Chvíli nato přijížděli další a další známí, a tak jsme drbali, hodnotili své šance ("Jestli bude takhle celou cestu - já nemám věci na převlečení!!!" - "Lepší než vedro, to v Krušnejch horách byly třicítky!" - "Když ona mi nesnáší vodu, to se hned zastaví a chce se schovat..." - "Hm, tak ten můj zase vlítne do každý louže a ještě se v ní vyválí!"). Pak přijela Gwen s Dinkou, ukázala jsem jim plac, který vypadal rozumně (a který jsem jim hrdinně ubránila před nájezdnými trekaři!), a když se holky zabydlely, šli jsme na boční sjezdovku venčit. Deny byl evidentně v dobré náladě, protože to štěně bílý podlézavý vesele proháněl po louce a hrál si.

Pak už se konečně zprovoznila prezentace, tak jsme vyfasovali mapu (protože jedna by organizátorům nestačila, měla každá mapa na sobě přišpendlený ještě nakopírovaný ocásek - to se na tom poznávaly barvy značek!), startovní karty (taky moc pěkně udělané - reklamní leták, pohotovostní čísla a startovní karta v jednom) a itinerář. To, že byl dvoulistový, mě až tak nepřekvapilo. Ale že jeden list byl potištěn z obou stran, to se ve mně až zatajil dech... Pořád jsem si nebyla jistá, jestli na TOHLE doopravdy mám. Dokonce jsem těsně před prezentací tvrdila, že jestli se doopravdy rozprší, tak startovné nezaplatím a rovnou odjedu! (Ale ti, co mě znají, ví, že takhle straším pořád - musím si zanadávat, jinak by to nebylo ono...) Zkoušela jsem si trasu projet prstem po mapě podle itineráře - asi pětkrát jsem se ztratila, a to jsem pořád seděla na zadku v hospodě. Ostatně názvy v itineráři taky byly příznačné: "Vražedný potok" nebo "Zhořelá" mluví samy za sebe. Azimuty v itineráři mě taky docela pobavily - jsem ráda, když na kompasu poznám sever, natož určovat něco takového... Musher meeting (pořád mě to nepřestalo bavit - pořád nikde žádní musheři) nám nic nového neřekl (mimo úžasnou větu s ještě úžasnějším komentářem, ve kterém se v principu říkalo: "Každý je schopen dojít ke svozovému místu. Když vás nahoře chytnou puchýře, tak prostě musíte dojít až tam. A nebo si zlomit nohu, abychom pro vás poslali vrtulník!"), jen zde přítomný strejda Šerák sliboval, že když budeme hodní, třeba nám za to ukáže i sluníčko... Jen aby, bůhví, co bude zítra, říkala jsem si...

Ale než jsem si to stihla pořádně uvědomit, tak tu zítřek byl. S ním časná veterinární kontrola - paní mne docela pobavila, když se každého ptala, jestli pes nemá průjem. Podle mých zkušeností psům před závodama hrajou nervičky, a buďto pak nežerou, nebo tráví rychleji (= mají řidší stolici, tedy "průjem")... Sotva jsem se vzpamatovala, už se startovalo (já mezi prvníma), Gwen (opět) minutu po mně. Tentokrát nám společné tempo nevydrželo ani dva kilometry, ale to už mne nepřekvapilo. Kupodivu jsem se narozdíl od včerejšího hledání v mapě ani neztratila, a cesta ubíhala docela rychle. Pravda, většina závodníků taky utíkala docela rychle, takže nás pořád někdo míjel. No co, šneci, vždyť už nás všichni znáte... Podle mapy jsem se chytla až u Vražedného potoka (7 km). U kapličky nad Šléglovem (19 km) jsem usoudila, že počasí se nechalo ukecat, a svlíkla jsem se do kraťas. Pět minut nato se obloha zatáhla a citelně jsem ochladilo. Takže větru dešti jsme opět neporučili... Ale zařekla jsem se a už se mi nechtělo znova zastavovat, a tak jsem se zaťatými zuby capala i s holýma nohama. Ještě že když jdu, tak se dobře zahřívám a zima mi vlastně nebyla. Jen když okolo profrčel Peťa s Ralfem, podivil se, že je prý z Tater zvyklý na ledacos, ale tohle (myslel tím mé holé nohy) že by teda nerozchodil. Nechtěla jsem se mu přiznávat, že jsem se svlíkla asi jen před dvaceti minutami, a tak jsem mu do zad prohodila nějakou rádobyvtipnou poznámku - ale to už mi mizel pryč. Potkala jsem jej za chvíli ve Starém Městě (22 km), kde si dával svačinku a odpočíval. Mě se ještě nechtělo zastavovat, tak jsem jenom nechala Denýška zblajznout kus darovaného sýra (a to jsem na něj měla takovou chuť, že kdyby mi to nebylo blbý, tak mu to vyrvu z tlamy a sežeru sama!) a uháněli jsme dál. Oblíkla jsem se opět až na prvním kontrolním bodě, Stříbrnice okraj (26 km). Tady pořadatelé vyhrožovali, že je to poslední místo, kde se dá koupit si něco teplého k jídlu. Po dlouhém váhání jsem si nakonec ten párek (nic jiného tam neměli) dala, ačkoliv jsem celou dobu toužebně mluvila o tom, proč ksakru není cestou aspoň jediná hospoda, kde mají dobré polívky! Tak jsem se rozhořčeně sbalila, zvědavá, kolik toho teda ještě dneska zvládnu. Těsně u Adélina pramene (30,5 km) jsem se chytla tempa Zuzky s Baxem - a už dopředu prozradím, že jsme spolu došly až do cíle. To je pro mne nezvyk, abych dokázala jít s někým tak dlouho! (Stejně to bylo jen proto, že Zuzka měla puchýře už od 20. kilometru, takže šla pomalejc, než by si bývala přála...)

Kecaly jsme, chvíli jsme psy popoháněly, chvíli chválily, chvíli jim spílaly (to když byl skopec a nedali se ukecat, aby netahali). Tahle část byl jedna z těch nejkrásnějších, ty mrtvé lesy na vrcholcích hor toho mají hodně do sebe! Tak jsme ve společném nadávání typu "proč jsme sem lezly?" došly až na kontrolní bod 2 - Dolní Morava bus-konečná (44,5 km). To začalo být zase docela ošklivý počasí, ale světlo mělo ještě chvíli vydržet. Takže jsme vyrazily dál, já chtěla ten den dojít ještě až na 60. kilák. Jenomže člověk míní - a pánbůh nám do cesty tak okolo 49. kilásku postavil seník. A otevřený!! A ještě v něm nikdo nebyl!!! Tak tomu se prostě nedalo odolat. Okamžitě jsem pustily z hlavy všechny naše dnešní plány a jen jsme chrochtaly blahem, jakéhože komfortu se nám dostalo... A ani jsme si nezačaly pořádně vybalovat věci na bivak, a šli okolo kluci (dva Peťové s černým němčákem Jonáškem a bílým švýcarákem Archiem) a hnedka nám nahlas záviděli... A nebyli toho večera a té noci jediní... Snad jen jediná žena měla odvahu k nám začít lézt, přestože věděla, že je seník již obydlen. Deny byl navolno - zrovna se chystal s temným vrčením skočit na otevírající se dveře, když jsem zařvala, že fakt ne, že je pejsa hlídací - a dveře se na poslední chvíli zabouchly. Deny pak ještě chvíli nespokojeně brumlal, ale to bylo už skutečně poslední vyrušení. Zuzka si prořízla mým kapesním nožíkem pár puchýřů, pak jsme si udělaly piknik, při kterém jsme snědly půlku sýra určeného původně pro psy, a všichni čtyři spokojeně nabaštění jsme usnuli za občasného svitu okolojdoucích čelovek a zvenku znějících zklamaných výdechů...

Ráno jsme zaspaly - tedy nevyrazily jsme v mých obvyklých pět hodin, ale vzbudily jsme se až okolo šesté. To bylo tím teploučkem v seníku, tak krásně se nám tam hajalo... Ale co, vzbudila jsem Zuzku, ta se sbalila takovým bleskem, že jsem vůbec nestíhala, nicméně okolo půl sedmé už jsme zase byly na trati. Po pár metrech jsme potkaly rozcestník Pod Vilemínkou (865m, 49 km) a s předsevzetím, že dneska dojdem alespoň 35 km jsme zpočátku vesele vyšláply jeden z nejprudších kopců závodu. Nahoře Ve strži (1150m, 51 km) nás čekala zima, zimenka. Fučel severák, mlha byla jako mlíko a v tom jsme u jakési polorozpadlé chatrče potkali Míru se samojeďákem Beníkem. Nechápala jsem, jak se mohl v takovém nečase vůbec zastavit, a to na nás ještě vesele halekal, že tam našel záchod. A splachovací! Uháněly jsme jak se dalo pryč z toho nečasu.Když jsme zapadly do lesa, chvíli bylo líp - ale ta doopravdická zima nás teprve čekala. Za rozcestníkem Franciska (1220m, 52,5 km) jsme potkali kohosi se seveřanem. Na tom by nebylo nic divného, až na to, že ten pes byl celý bílý, tak nějak divně. Teprve po chvíli mozku došlo, co oči skutečně viděly. Ten pes byl prostě ojíněný! A taky že jo. Vyšli jsme z lesa, severák nám hvízdal v uších a měli jsme nádherný výhled - na zmrzlou a ojíněnou trávu chřoupající pod našima nohama. Docela jsem se divila, že Pramen Moravy (1380m, 53,5 km) nebyl zamrzlý. Každopádně byl tak studený, že než jsem si lokla (prostě jsem musela ochutnat), tak mi málem ruka umrzla. Stoupání téměř poslepu na Kralický Sněžník vrchol (1423m, 54 km) bylo zajímavé a velice akční. Nahoře už měl někdo v ruce razítko třetí kontroly, tak jsem mu jenom podstrčila svou startovní kartu a s heslem "Raději ať mě Deny brzdí s kopce, než abych ho tahala já do kopce." jsem se snažila jít před všemi ostatními psy. Tentokrát to zafungovalo skvěle, Deny se mi pod nohama nemotal, a když jsem musela občas škubnout vodítkem, že teda na ty jiný psy opravdu nečekáme, ani neprotestoval a zase mi capkal za patami. Kousek jsme se vraceli stejnou cestou, ale to už se postupně oteplovalo a ojíněné kožichy psů zase nabíraly svých obvyklých barev. Postupně jsme se Zuzkou zase zůstaly samy, až U kapličky (897m, 60,5 km) jsme chviličku posvačily s pánečkem a jeho bíglem. Ale ten nám zmizel za chvíli v lese. Takže jsme se opět sebraly, přesvědčovaly se se Zuzkou navzájem, že na to fakt máme a vhupsly do lesa. Bohužel tady prudké klesání si už konečne vybralo svou daň a po několika protestech obou kolen to vzdalo to pravé. Takže jsem se dolů spíš potácela, než že bych šla - ale říkala sem si, že než bych došla ke svozovému místu, tak to mám zhruba stejně daleko na kontrolní bod 4. Tam zabivakuju a zítra se uvidí... Naštěstí nás tam míjel opět Míra s Beníkem, zkušeně odhalil, co mě potkalo, a naprosto férově mi nabídl a půjčil obinadlo! Já i Zuzka jsme jásaly radostí - já proto, že obinadlo dost pomáhá a Zuzka proto, že mi na sepnutí Míra půjčil zicherhajsku, takže si měla večer čím propíchat puchýře. U rozcestníku Nad Seninkou (63 km) jsem si konečně koleno zpevnila, a vzala jsem si první čtyřstovku ibuprofen. Když zabral - to se pak šlo jedna báseň! Takhle nadopovaná jsem dorazila až k chatě Paprsek (74,5 km), kde mi udělali největší radost na trati: vařili!!! Okamžitě jsme se se Zuzkou a pejsama usadili na lavičce vyhřívané sluníčkem, nalily do sebe každá litr čepované kofoly a dětskou porci smažáku s kroketama... Paráda! Plni nadšení a nové energie (já také opět nadopované brufenem - tentokrát jen dvoustovkou, optimistka) jsme se psisky vyrazily na trať. Tady se musím přiznat, že díky mému totálně podělanému kolenu a díky Zuzčiným puchýřům jsme při delších nebo prudkých klesáních už pouštěly psy navolno. Prostě jsme jen už nebyly sto je uřvat a vlastních bolístek jsme měli i bez jejich tahání docela dost... Ještě že jsou oba poslušní a stoprocentně ovladatelní! Při jakémkoliv náznaku živé duše jsme je okamžitě opět připnuly. Nádhernými lesy jsme za veselého štěbetání (a dalšího brufenu 400) dorazily okolo šesté ke kontrolnímu bodu 4 - Stříbrné údolí (650m, 84 km). Těsně před kontrolou začala Zuzka mluvit něco divného - mé vědomí si to sice odmítalo připouštět, ale uši se pořád a pořád hádaly, že to pravda je a je a je: Zuza by chtěla jít dál, zkrátka to chtěla dojít dneska. Než jsem si na kontrole vypila pořádně oslazený teplý čaj (to je taková lahoda), vědomí už tuhle myšlenku akceptovalo a rozjelo se na plné obrátky. Čekala nás totiž absolutně nejsložitější část cesty, a jestli jsme ji chtěly zvládnout za světla, musely jsme si pořádně máknout.

Pejsové dostali kus vypečené kůže z prasete, já se nadopovala poslední čtyřstovkou a Zuzce oznámila, že teda jo - ale že si musíme pohnout. A já šneček jsem se rozehnala tak, že i Deny nechápavě zíral. A tak jsem celou naši čtyřku hnala dopředu, pořvávala jsem na Denyho, aby makal - a pokřikovala jsem i na Baxíka, aby paničku vláčel rychleji. První část té šílenosti se nám podařila. K "poslednímu EKG" - tedy stovkám buků naházených přes cestu (kterou v té době protékala slušná menší říčka) jsme skutečně dorazili za světla. Nalila jsem do nás se Zuzkou spoustu energetického blivajzu, pustily jsme psy, ať si poradí, jak umí, a odhodlaně se vrhly do té prolízačky. Já dělala průzkumníka a hlídala značky, Zuzka si sice zanadávala, ale dělala, co mohla a statečně si rukama zdvihala přes kmeny nožičky. Těsně za buky byl hodně prudký, ale kraťoučký kopeček. Ten jsem vyběhla(!!!) koleno nekoleno s vítězným jásotem. Akorát že za ním byl kopec nahoru neuvěřitelně strmý a zlovolně se na nás ze své výšky šklebil. Na chvíli jsem ztratila odvahu i vůli, ale protože Zuzka na tom nebyla o nic líp, sebrala jsem se a za stálého přesvědčování, že na to fakt máme a po tomhle kopečku už je to jen procházka růžovým sadem, jsem ji pobízela dál a dál. Mokřady v kopci, ve kterých jsem málem ztratila itinerář a mapu (nemluvě o odvaze), jsme nakonec víceméně zvládly. A další, ještě zlovolnější kopec se už nám doslova vysmíval do ksichtu. Pomalinku se ztrácelo denní světlo a nastával šerý podvečer, já už přestala kohokoliv pobízet, ale ještě pořád jsme šli docela rychle. Odměnou za menší bloudění a statečnost, se kterou jsme zvládly naše zmatkování, byl přenádherný pohled ze Lví hory (1040m, 93 km) na krajinu, ukládající se pomalu v poklidné lázni temnoty k nočnímu odpočinku. Jenomže do té temné lázně jsme sešly právě ve chvíli, kdy jsme byly na místě, v itineráři popsané slovy "Prudce klesáte úzkou lesní pěšinou - v noci velmi nebezpečné!" Koukly jsem se na les, na sebe, na své okolí - a rozhodly jsme se, že tady se nikde zabivakovat nedá. Takže jsme vytáhly čelovky, pustily psy (nechceme se přeci jen zabít) a ponořily se do velice hustého lesa. Cesta se tu skutečně ztrácela, značky se najednou objevovaly na místech, kde se předtím zdálo, že nic není. Pod svitem čelovek hustý les a prudké klesání po uvolněných kamenech byl skoro jako sen - tedy spíš noční můra. Ale kouzelná, dobrodružná (kdyby u toho člověku skutečně nešlo o hubu). Jakýmsi zázrakem se nám podařilo sejít bez pádu do otevřeného lesa, na cestičku veskrze obrostlou konvalinkami. Tady mě dostihla skutečnost a deprese poprvé, byla jsem ochotná hodit si karimatku přímo mezi konvlaniky na cestičku a okamžitě usnout. Zabránil mi v tom jen Zuzčin nepřekonatelný argument: "Lehnout si mezi konvalinky? To máš jak do hrobu!" Takž jsem se ještě sebrala, a sice zkroušeně, ale poslušně capala za Zuzkou dál.

Cesta otevřeným lesem taky nebyla nic moc, doteď považuju za zázrak, že jsme se ani neztratily, ani jsme přes velmi prudce klesající a klouzající terén ani jedna neupadly. Zuzka pořád mluvila o rozcestníku Oblý vrch (95,5 km), že za ním už to má být jen krásná procházka. Kývala jsem hlavou, ale myslela si svoje. Už už jsme si myslely, že jsme se tentokrát doopravdy ztratily, když se náhle před námi vynořila světélka Lipové a pak i rozcestník Pod Kopřivným. Oblý vrch jsme prostě nenašly, ve tmě jsme jej zřejmě minuly. A musím říct, že pohled na úžasně světélkující Lipovou a představa pouhých šesti kilometrů, které by nás čekaly, kdybychom si trať zkrátily, nás na dobrých deset minut zdržela úvahami... Jenomže - ani jedna z nás nebyla nadšena představou podvodného zkrácení trati, vymýšlely jsme si různé léčky, které na nás dozajista pořadatelé nachystali, aby věděli, že jsme trať prošli celou... Zkrátka jsme zamávaly nadějným světélkům Lipové a zapadli opět do lesa. Deny mezitím už přesáhl svoji hranici denní energie a aktivity a při jakékoliv příležitosti si lehal i s brašnama na zádech, a taky byl už pořádně protivný (cvakal na Zuzku zubama). Sice když se šlo, tak ještě pořád si nelehal během pochodu, ale pohledy už vrhal pořádně vyčítavé. A tady vyprchaly zbytky posledního ibuprofenu (další už jsem si prostě nechtěla brát) i mého životního optimismu. Cestou k lomu jsem brečela nejdřív potichu, pak i nahlas. Prostě jsem si chtěla jen lehnout a umřít. Naštěstí dělala zase Zuzka záchranný pás mně, pořád mě přesvědčovala, že už to není daleko a že to prostě dojít musíme, protože teď už má nohy v takovém stavu, že když si sundá boty, tak už je znova neobuje. Nechala jsem se ukecat, ale mozek mi už vypl. Lomy na Smrčníku jsme totiž ještě jakžtakž našly, ale pak můj vyplý mozeček nebyl schopný akceptovat logickou úvahu, že to, co ve světle čelovek sice vypadá trochu jako asfaltka, je prostě jen bílá štěrková cesta. Zřejmě jsem vnitřně věděla, že to asi není ono, ale nebyla jsem schopna nijak zareagovat. Takže když jsme tak dva kilometry nepotkali žádnou značku, oznámila jsem Zuzce, že já se teda vracím pár set metrů zpátky, kde byl posed a jdu spát. Zuzka nakonec neochotně naznala, že jsme asi fakt zabloudily. Ještě jsem ji poradila, ať si vleze do spacáku i v botech, že se pak dá spacák vyprat, a zalezla jsem do betle taky. Pejsovi jsem dala jen suchý granule a vodu, ani se mi nechtělo mu do toho přimíchávat paštičku, co si nesl.

Noc byla absolutně příšerná. Nejdřív Zuzce "zkratovaly" prochládáním nervy na zádech, které se jí díky báglu zřejmě zkřečovaly, takže se svíjela bolestí. Napadlo mě, ať si lehne na záda. Bohudík to prý pomohlo... Nicméně jsme se obě klepaly zimou jak ratlíci (tohle taky byla nejstudenější noc, bylo i pod nulou), a sotva jsem usla, Zuzce se zdál nějaký ošklivý sen, takže brečela ze spaní. Proklímaly jsme tři hoďky, než začlo svítat. Pak jsme se sbalily a horkotěžko rozhýbaly bolavé nožičky a hledaly cestu. Samozřejmě, jakmile jsme se vrátily na značku, dotyčná asfaltka byla úplně nádherně vidět!!! Jen v noci za tmy s čelovkami prostě k nalezení nebyla. Takto jsme celkem snadno dorazily až k lomu OMYA (101 km) a plny vidin cíle jsme se nadšeně pustily do zbývajících pěti kilometrů. V Lipové jsme našly ředitelství lázní a nahlásily se službě a už jsme si hýčkaly představu, jaké uvítání nás asi tak čeká. Jen cesta přes Lipovou byla neskutečně dlouhá - spousta lidí na ní taky zabloudila. My naštěstí ne, ale to především proto, že poslední úsek po zelené jsem už měla projitý, když jsem ve středu šla od vlaku k Miroslavi.Věděla jsem tedy, kudy tudy vede cestička. Do posledního kopce jsem opět s nadšením hnala oba psy, Baxík nadával, že mu utíkáme, na okolní kopce a lesy, škodolibě jsme si říkaly, jak je o půl sedmé ráno budíme.

Jaké však bylo naše překvapení, když jsme vítězoslavně dorazily do tábora. Nikde ani noha - a to doslova a do písmene! Řvali a vyli jsme na celý tábor, zoufale jsme tloukly na všechny dveře, ale nic. Dveře zamčené, nikde nikdo. Ta deprese a smutek, když člověk konečně dorazí - a nikdo o něj nemá zájem, ta se snad ani slovy nedá popsat. Nakonec jsme musely zavolat do centrály, ta volala Gejzovi, my volaly Gejzovi... Po deseti minutách se vynořil z chaty a konečně si nás zapsal. Zklamané, ale šťastné, že jsme to zvládly, jsme šly obstarat pejsany. Dostaly jsme lístky na polívku a párky, tak jsme se nabaštily, pokecaly s pár lidma, co mezitím vstali - a šli spát. Celý den ovšem, co jsem pak už zase porůznu prodrbávala kdeco s kdekým, jsem pak tiše záviděla těm, které vítal potlesk ostatních...

Každopádně díky Gejzovi za nádherně vymyšlenou trať, díky Zuzce za dělání "sparingpartnera" po většinu trati, a díky Peťovi za odvoz na super obídek do Lipové i za komfortní odvoz autem až domů!!!