Na tenhle dogtrekking jsem se vysloveně těšila. Kruh se naplnil, vracím se na místo všech svých dogtrekových počátků, zkrátka - tady už to znám! Jela jsem s předsevzetím, že tentokrát už poslední opravdu nebudu. A protože jsem navíc dopředu i víceméně znala terén, kterým vedla trasa, byla jsem i vcelku pevně rozhodnutá, že to dokážu ujít vkuse. Taky jsem si místo obvyklých Garmischek vzala jen obyčejné botasky "made in Tesco", protože většina tras vedla buď po asfaltu, nebo po poměrně pohodlných lesních cestách. A především - po rovince! Tolik tedy k mým cílům, přípravám a rozhodnutím, které jsem učinila, než to celé začlo.

Do Šlapanic jsem přijela mezi prvními, což se projevilo tím, že jsem se dostala ještě na "chambre separé" - tedy malinkatou loučku schovanou v zadní části šlapanického cvičáku. Bylo nás tam jen pár, takže větší pohoda a klid. Nicméně jediné rozumné místo na stan obsahovalo několik více než houževnatých zbytků stonků a kořenů jakýchsi rostlin, které notně vystupovaly ze země, byly tvrdé jak kámen a přitom ostré, takže jsem měla vcelku strach o podlážku stanu. Tudíž jsem se jala je vykopávat - něco šlo vykopnout nohou, něco jsem pižlala mým kapesním nožíčkem a něco se prostě nevzdalo a musela jsem to tam nechat. Nejhorší místa jsem překryla laminátovými pytlíky na kolíky a tyčky ke stanu, a konečně začala po několika hodinách pižlání a nimrání se v blátivé hlíně stavět stan. Přes veškerou moji snahu ale byl spánek ve stanu podoben překonávání překážky z agility, zvané "slalom". První noc mi to zas až tak nevadilo, ale po návratu ... Stan jsem stihla postavit jen tak tak - těsně poté, co jsem douzlovala k plotu poslední napínací šňůru, začalo nechutně pršet. Prezentace po těch několika hodinách už byla v provozu, takže jsme (už opět spolu s Gwen) vyfasovaly startovní kartu a itinerář. (A lístečky na "cigára" a nápoj!!!) Itinerář si vzal příklad z loňského Osamělého vlka - byl vytištěn na barevné tiskárně a pěkně každá část trasy rovnou tou barvou značky, po které jsme měli jít. Startovní karta mě osobně překvapila mnohem víc - dostala jsem protekční startovní číslo... 1!!! Odpověď na otázku, jak jsem k takové protekci přišla, ovšem byla zcela pragmatická: No, prostě jsi byla první, kdo se přihlásil! (A tady všichni vidíte, kdo je největší závislák dogtrekař...) Trasa byla celkem jasná, v mapě jsem se ani celkem neztratila. Večer jsme chvíli pokecali, ale protože na mne padala zodpovědnost za to, že to zítra mám celé začínat, šla jsem brzy spát. Ovšem jestli jsem se těšila do sucha a tepla stanu, Deny mi to rozmluvil. Prostě si tam vlezl, postavil se nade mne a pečlivě se oklepal. V tu ránu už bylo uvnitř stanu stejně jako venku...

Ráno jsem si u Gwen objednala budíčka, ale vzbudila jsem se dřív a šla jsem venčit, takže chudák Gwen budila prázdný stan. A neměla odvahu do něj vlézt, protože přeci jen si ten Deny umí otevírat stan sám... Ještě na venčení vypadal Deny docela v pohodě, ale už když jsem mu dávala brašny, všimla jsem si, že je na sebe nebere tak ochotně, jako jindy. Dokonce neprojevoval ani trochu nadšení! Při své nervozitě jsem si toho ale moc nevšímala, a čvtrthodinky před startem už jsem stepovala na náměstí. Jen minutku po mně tam přijeli pořadatelé a dozdobovali slavnostní "slavobránu". A už tady byla osmá hodina ranní a tři minuty (protože velitelský čas šel o tři minuty pozadu)... Tak jsem tedy s velkým potleskem a hurá nejprve málem prolezla startovní bránou opačným směrem, než mě nakopli a otočili správně - prostě jsem nevěděla, kam mám jít. První tři kilometry měly být značeny pořadatelskými značkami. Ale kde nic, tu nic. Takže jsem vesele došla za první roh a tam minutu čekala, než odstartoval další člověk za mnou. Pak jsem špehovala, jestli vyrazil stejným směrem jako já a když jo, tak jsem utíkala napřed. Aby to nebylo tak nápadný... První pořadatelská značka byla až za Šlapanicemi, ostatně na těch třech kilometrech byly celkem 3, slovy TŘI. Jen co jsem se ale vymotala ze Šlapanic, cesta vedla stejně jako loni, takže jsem si ji vcelku pamatovala. Bohužel se potvrdilo mé podezření v tom, že Denymu nebylo dobře - po prvních dvou kilometrech se začal zastavovat, koukal se ublíženě, a nakonec vyzvrátil svůj včerejší příděl potravy... Nevím, co mu nesedlo, dostal ke žrádlu ty samé granule jako vždycky... Možná taky mělo vliv počasí, protože sice nepršelo, ale bylo neuvěřitelně vedro, vlhko a dusno. No, prostě mu celý den nebylo dobře, což se projevovalo zejména tím, že až na dva kilometrové úseky, kdy šel trochu dopředu, jsem ho komplet celý první den musela za sebou doslova a do písmene vláčet, protože se nechal tahat. Jenom když jsem poklusávala, tak byl natolik férový, že za mnou poklusával taky...

Trať utíkala docela rychle, velice brzy mě předběhli všichni běžci a začali dohánět ti rychlejší chodci. Nevýhoda toho, když člověk startuje první, je ta, že vás pořád někdo předbíhá, ale vy nemáte šanci předběhnout kohokoliv z nich... Takže člověk jenom kouká a kouká, jak se ve startovním poli propadá a propadá. Cesta Mariánským údolím (5 km) utekla velice rychle, pak byl hnedka les. O kus dál mě doběhla Gwen s Dinkou, nejhorší úsek cesty (po cestě vysypané velkými ostrými šutry) jsme tedy šly spolu samy. Pobavil mě Monte Kvasnica - když mě předbíhal poprvé, tak prohodil, že nechce, aby se mu stalo, co loni. To byl prý přesvědčený o tom, že trať zná dokonale - a nakonec zabloudil a přidal si tak 10 km. A když mě pak předbíhal podruhé, tak konstatoval, že zabloudil už v Hostěnicích (13 km)!!! Chvíli jsem držela tempo s ním, Gwen a s oběma Slaměníkovými - akorát, než jsme doklusali do Olšan. Tady jsme se zastavili na polívku a pití. Slaměníci odklusali okamžitě, co se napili, Monte zhltl polívku a byl taky pryč. Já s Gwen jsme chvíli u polívky i černého piva poseděly, ale pak se Gwen přiznala, že by šla dál raději sama - že se Dinka točí po Denym a nechce od něj jít dopředu. Takže jsem holkám nechala ještě nějaký časový náskok a vyrazila dál sama, samotinká. Sem tam sprchlo, ale vcelku rozumně - počasí dělalo, co mohlo... Tentokrát jsem potkala na chvíli sparingpartnera až na 41. kilometru, Lenku s velkou kníračkou Fancy. Spolu jsme se dopotácely přes Budkovany až k Jedovnici (46,5 km), kde jsme si našly pěknou hospodu se zahrádkou a prostě jsme tam upadly. Na židle a na jídlo. Pravda, obsluha nebyla až tak ochotná, ale litr kofoly člověku spraví náladu (zvlášť, když u ní docela dlouho sedí). Než jsme se najedli (Deny dostal půlku porce mého smažáku s kroketami), prostřídalo se kolem nás pár lidí. Lenka už nějakou chvíli tvrdila, že už nemůže a že zabivakuje, jak jen to půjde. Já jsem vzhledem k Denymu tvrdila, že nejspíš taky - ale že se uvidí. Hnedka za hospodou jsme potkaly Martina Červenku s Arniem a kluka s obtloustlým dlouhosrstým němčákem. Kluk byl nešťastnej, povídá: "Když jsem tu byl loni, tak jsem nemohl já, ale pes šlapal úplně perfektně. Jenomže teď jsem na vojně - já jsem v pohodě, já bych to i ušel, ale babička si nedá vysvětlit, že pejsa když hladově kouká, tak nemá hlad, jen žebrá. No a takhle to dopadlo - má bůhvíkolik kilo navíc!" Nicméně v něčem jsme si s hochem rozuměli. On tvrdil, že svého psa tahá za sebou na provázku jako kozu, já zas měla delší dobu pocit, že Denyho vláčím jako krávu... "Na koza (kráva), na!" Nicméně jsme ve velmi příjemném tempu prošli Rudicemi (50 km) a šli dál. Bohužel někde okolo Pokojné (53 km) se počasí neuvěřitelně zkazilo. Prostě začala bouřka a průtrž mračena a trvalý déšť - vše v jednom. Vytáhli jsme plášťenky, ale kluk s Lenkou se brzy rozhodli, že zkusí nějakou chatu 200 m od trasy, jestli tam není terasa, že chtějí zabivakovat. Já se rozhodla, že v mokru nemá cenu bivakovat a odvážně jsem se vrhla s Martinem do počínající temnoty lesů. Na Máchův památník (56 km) to ještě šlo, cestou nás předběhl akorát Renda Kazda s choďákem Zarem a nějakým kamarádem se seveřanem, ale pak mne začaly opouštět síly. Zabivakovat nebylo kde, takže mi pak nezbylo, než se rozhodnout, že to zvládnu až do Adamova (60 km) - tam se dá přespat na otevřeném, ale krytém nástupišti vlaku. Jenomže to už mě chytaly deprese a únava za nohy, zakopávala jsem, začínala nadávat a brečet (ale to jsem se ovládala, před Martinem mi to bylo blbý), k tomu všemu vytrvalý déšť a za mnou kráva na provázku. Nakonec zhruba 2 km před Adamovem jsem cestou našla rozložitý strom, a šla to pod něj zkusit, jestli tam přeci jen nekape. Kapalo, a děsně. Zachránila mě Martinova čelovka - sotva jsme vyšli zpět na cestu, posvítil do okolí a světe div se - SENÍK!!!!! Pravda, byl už obsazený Rendou, jeho kamarádem a oběma psy, ale protože konstrukce seníku byla taková, že nahoru se muselo po žebříku a dole byla stříška na každou stranu dobře metr a půl, uvázala jsem Denyho dole, dala mu žrádlo a vodu - a k chlapům nahoru jsem se prostě a sprostě nasomrovala. Takže jsem spala v krásném pohodlí, suchoučku a teploučku.

A spala bych a spala, kdyby mě neprobudil Renda svým: Hele, já vám nechci nic říkat, ale bude svítat! Pochopila jsem, že víc už se dneska spát nebude (nebylo ani pět ráno, fuj!), takže jsem se sbalila, nechala chlapy na seníku (chtěli ještě snídat) a ve čtvrt na šest už zas šla dál. Denymu bivak ovšem pomohl. Brašny bral na sebe vcelku ochotně (v té době v nich ostatně už měl akorát 2x půl litru vody, takže necelé kilo) a musím přiznat, že celý druhý den šel vepředu a často i docela tahal... Ráno začalo drobným krápáním, které se nakonec střídalo s vytrvalým mohutným deštěm a chvilkami bez deště. V nejhorším dešti jsme zaháněla deprese tím, že jsem si asi hodinu a půl nahlas zpívala. Deny se sice po mně otáčel, cože to blbnu, čím víc jsem přidávala na hlase, tím víc pršelo, ale pomáhalo to. Cestou za Babic (65 km) se opět přihlásilo o pozornost pravé koleno, ale jakmile se přestalo prudce klesat, nechávalo mě tentokrát žít. V Bílovicích (70 km) jsem si říkala, že teď už to tu znám docela dobře (byla jsem tam 14 dní předtím na výletě na zříceninu hradu Obřany - ovšem jinými cestami, než jsme tam šli teď). Jenomže pořád bylo mokro a hospoda, u které jsem zůstala, měla sice ceduli "otevřeno", ale byla zamčená na tři západy. Tak jsem se teprve nasnídala pár krekrů s paštikou, zavolala si Myšákovi (odpověď na moji prosbu, že potřebuji pár povzbudivých slov: "Hmmmm... emmmm.... Mám pro tebe přijet?") a šla dál. Těsnohlídkovo údolí (72 km) a z něj na zříceninu hradu Obřany (72,5 km) - ten půl kilometru byl ovšem s převýšením asi 300 m!!! Prostě šplhání do kolmého rozbláceného kopce, fakt paráda. Ještě že se Deny nechal vyhecovat a aspoň trochu pomáhal. Jen díky němu jsem asi dvakrát nespadla a nesjela si celý kopec dolů po zadku... Ale pak už zase cesta utíkala docela rychle (i když to je pojem velmi relativní), věděla jsem, že nikdo není přede mnou ani za mnou, takže jsem v lese pouštěla Denyho navolno. Což se mi vyplatilo zejména při docela vražedném sestupu k Říčkám koupaliště (77 km) - to bylo opět 300 m převýšení na půl kilometru, jenomže tentokrát směrem dolů!!! Chvílemi to i Deny bral raději po zadku, ani svýma čtyřma nohama to bláto občas neubrzdil. Já sklouzávala od stromku ke stromku a přemlouvala koleno, že víc hnusných klesání už nebude... Ale to už to byly jen 2 km k Muchově boudě (79 km), kde jsem věděla, že mají čepovanou kofolu - a hlavně, bylo to na konci Mariánského údolí, známého to výletního místa všech brňanů - tedy skoro doma! Když jsem si tak dopíjela kofolu, viděla jsem, jak po cestě kráčí Lenka s Fancy. Nejdřív jsem na ni chtěla volat, pak jsem si řekla, že ji nebudu zdržovat a pokrčila jsem rameny. Ale nakonec jsem rychle dopila a rozhodla jsem se, že ji doženu. A to byl také můj největší sportovní výkon - druhý den jsem běžela asi kilák a půl, než jsem ji dostihla! Bohužel nám netrvala společná cesta moc dlouho, na druhém konci Mariánského údolí mě chytly střevní potíže a musela jsem si odskočit do hospůdky na záchod. Lenka s Fancy mi tedy utekly a našla jsem je až v táboře... I když jsem cestu z Mariánského údolí (83 km) znala velmi dobře a věděla jsem, že je to domů už opravdu kousek, prostě na mě zase sedla únava a já zbylých pět kilometrů pajdala víc jak dvě hodiny.

Nicméně to už jsem byla v cíli, uvítání bylo tentokrát i s potleskem! Obstarala jsem pejsu (chvíli bylo hezky, takže na úvaze uschnul a pak jsem ho už před deštěm rovnou schovávala do stanu - stejně by jinak hlídal a neodpočinul si), pak jsem si dala jídlo a pití a už se jen drbalo a drbalo a kecalo a vykládalo... Až do hluboké noci. Za nejlepší výrok toho večera ovšem považuju Lenčinu prosbu, která přesně vystihuje jeden z nádherných aspektů dogtrekkingu: Prosím vás, nechtěl byste někdo jít vysvětlit mojí feně, že má být unavená?!?!