Pro mě se treková sezóna vždycky tak nějak uzavírá právě ve Šlapanicích. Proč? Protože tady jsem si to poprvé zkusila, tady jsem se poprvé vydala na trať. První slzy zažilo právě Mariánské údolí, první mé nadávky slyšel Moravský kras, umírala jsem tu na tisíc způsobů. A stejně, ač jsem nevěřila po dojití tomu, že „ještě někdy“, chodím pořád a pořád... Závislost na endorfinech se vytváří až neskutečně rychle... A tak to jsou právě Šlapky, kde si pokaždé říkám – tak, a mám za sebou další rok!

Ale ve skutečnosti jsou Šlapky ukončením jarní půlky sezóny, podzimní nás teprve očekává. A jaké byly letos? Tvrdé, hodně tvrdé. Samý asfalt. Jak ovšem Péťa Žižka, ten, co to všechno spískal, podotkl, tak on ty značky nemaluje a máme jít zmlátit někoho do Klubu českých turistů...

Do Šlapanic jezdívám z Brna MHD, ale musím podotknout, že už jsem se autem pěkně zmlsala, a když si s sebou pro pohodlí vezu do basecampu spousty zbytečností jen tak na zádech, je to i tu hoďku v MHD nic moc... No, statečně jsem ani moc nekvílela. Na stanovišti trolejáku jsem potkala Gwen (kdybychom se domluvily, tak by nám to nevyšlo ;o) ), takže cesta nakonec uběhla poměrně rychle za nekonečného žvatlání převážně nevážně o psech. Ve Šlapanicích na nás čekali dva Peťové, jednomu z nich se Gwen vrhla do náručí a já se s druhým slušně přivítala. A šlo se. Nicméně Peťové byli šikovní a uhájili mi docela pěkné místečko pro stan. Mělo jen jednu nevýhodu, že Deny byl uvázaný na straně k Peťově a Gwenině stanu, takže si museli pamatovat, že vpravo svůj stan obcházet nemají. Ale jsou to lidičkové poměrně bystří a chápaví, zapomnětliví taky úplně nejsou, tak jsme to všichni nakonec přežili. A dokonce i zdraví...

A nastalo obrovské vítání – pro mě o to větší, že jsem se neúčastnila Šeráka, a tak jsem ty naše šílence neviděla přes měsíc. Pak jsem v přijíždějící řidičce poznala Kamču s bernáškem Maxíkem a hnedka ji pěkně uvítala, a už to jelo, žvatlalo se, řešila se trať nejdřív hypoteticky, pak i s pomocí mapy a po zahájení prezence tak nějak i s pomocí itineráře (zatím se držím svého pravidla – moc do toho nekoukat, nebo se ztratím. Koukám až na trati – je pravda, že pak bývám překvapena tu a tam nějakým hnusným kopečkem, ale jak to zas neřeším hypoteticky předem, ale až na trati, tak se tolik neztrácím... :oP ), Marcel dělal haló a přiváděl lidi do rozpaků (což on rád) – zkrátka bylo veselo. Startovní časy tedy trošku způsobovaly zmrznutí úsměvů (já třeba startovala 6.37), ale koneckonců stejně nikdo ráno před trekem nemůže dospat, tak místo bezcílného bloumání kempem jsme se rovnou nachystali a šli.

No dobře – někteří z nich běželi. Aneb jak mne Gwen předběhla ještě na parkovišti před šlapanickým cvičákem. Já tedy jen tak normálně vyšla, s tím, že za tu minutu ujdu aspoň takových 200-300 metrů, no ale Deny se rozhodl, že jsem ho vyvenčila málo, a hned za výlezem z parkoviště stál a stál a stál – než nás Gwen s Dinulí předběhla. Po asi 20-30 metrech. A to bylo naposled, co jsem ji viděla... Nicméně přede mnou už byly na trati korálky závodníků, kutáleli se po asfaltce probírajícím se ránem. Sluníčko nesměle vykukovalo zpoza ranního závoje a teprve si protíralo oči, tajemné světlo a neuvěřitelně hlasitý zpěv ptáků způsobovaly, že jsem měla pocit, že se vznáším. Byla jsem zase na trati, Deny spokojeně capkal, vše bylo tak nějak jak má být... Tu a tam mě někdo předešel, ale první rozcestník (Vinohrádky 2,5 km) přišel nějak neuvěřitelně rychle. Šlapali jsme mezi poli a rozpačité ráno se stále více stávalo silným a krásným dnem. Hop, a jsme v Mariánském údolí, tady jsem poprvé potkala Bělu s Airin, chvilku jsme žvatlali, než zase popošla dopředu. Ale první den jsme se minuly ještě několikrát. Od Raka (6 km) se zahýbalo do lesů a mě trošku překvapilo, že se mi začalo ozývat koleno. Přišlo mi to docela brzo, no, měla jsem si to užít ještě důkladně. Začalo bolet úplně neskutečně, ale řekla jsem si, že obinadlo to spraví – až se někde na chvíli zastavím. Nicméně jsem začala poněkud pajdat... ...a zpomalovat. Cestou k oběma myslivnám jsem potkala nejdřív Pavlíka s Brixem, chvilku jsme capali a žvatlali a pak najednou Pavlík povídá: „A vidíš, my se vlastně ještě neznáme. Teda, já si myslím, že tě znám, ty jsi taková mediální hvězda... No a já jsem Pavel.“ Netuším, jestli jsem byla rudá námahou, nebo vedrem, ale jestli jsem nebyla, tak jsem asi musela zrudnout neskutečně. Mediální hvězda – no potěš koště... Ale pro jistotu, kdyby se Pavel přeci jen spletl, jsem mu tedy packu podala a představila se jako Wami – tvářil se nějak ve smyslu „no jasně“, tak jsem to honem rychle zamlouvala... U jednoho potůčku jsme nechali pesany trošku vykoupat a hodně napít, dostihl nás tam Peťa s Ralfíkem – a to bylo taky naposled, co jsem ho viděla... No dobře, tentokrát kecám, malý kousek s náma přeci jen Peťa popošel... Taky nás tam dohnala Verča s gordonkama, s tou jsme se pak na trati taky míjely až do skoro 50. kilometru – nakonec to chudák musela vzdát, chytla zánět šlach... :o( Ale zatím jsme teprve před Malou Říčkou (18,5 km), já si zavazuju koleno a přemýšlím o prvním růžovém zázraku. Jenže na to nakonec zapomenu a capem dál. Lesní cestičkou, na které jsou dvě ohromná úžasná mraveniště. Chci si je vyfotit a proto chvilku stojíme, ale Denymu lezou velcí lesní mravenci do tlapek, on poskakuje a strašně vyčítavě se na mě kouká, proč mu to dělám... U duhého mraveniště se rozhodne, že ty malé mršky převálcuje a začne se splašeně válet po zemi, brašny nebrašny. Nakonec tedy focení vzdávám a putujem dál. Párkrát se minu s Kamčou a Maxíkem, ale nakonec se k nám (netuším přesně kde) taky přidávají, opět docházíme Pavla s Brixem a capkáme ve třech. Ve Lhotkách (22 km) docela vážně uvažuju, jestli nevzdám, protože z pajdání mě začala neskutečně bolet kyčel a koleno urputně bolelo a protestovalo a nadávalo mi – a vypadalo to, že ho to jen tak bavit nepřestane. Ale nakonec jsem šáhla po růžových brejličkách v pilulce a zařekla jsem se, že pokud to nevzdá Deny, tak já tedy určitě taky ne. Ale táhla jsem se, jak kdybych měla na botách přilepené žvejkačky. Ještě že jsem mohla své časté pauzy omlouvat tím, že tohle se mi líbí a chci to vyfotit, tamto by taky stálo za cvaknutí... A přiznávám, že docela obdivuju zejména Pavlíka, který měl chudák můj souboj s kolenama a stěžování si v přímém přenosu a musel si toho vyslechnout neskutečně. No a přesto nikam neutekl a spokojeně šlapkal se mnou. Kamča hýřila chvílemi neskutečným nadšením (zejména z Maxíka, jak jinak ;oD ), chvílemi propadala lehoučkým depresím ve smyslu „já už nemůžu, proč tu jsem“, ale v konečném důsledku převažoval její neskutečný optimismus a vlastně docela spokojeně šlapkala Šlapky taky. A přicházel hlad a dostávali jsme se za půlku. Já se rozhodla, že Ruprechtov (30,5 km) stojí za hřích, za jeden z těch hlavních, co mluví o obžerství, a protože Pavel a Kamča souhlasili, jali jsme se hledat hospodu. Nebylo to úplně nejjednodušší, protože v té první se nevařilo a do druhé jsme se trefili až po dvojí konzultaci s místními jazyky. A polívky nevedli. Tak jsme pokrčili rameny a že si dáme něco hutnějšího – smažák. Ten jsem prosazovala mimo jiné i proto, že když bych to nespapala já, Deny si rád dá a sýr je pro psa docela dobrou energetickou injekcí... Jenomže, světe div se, já ho sežrala úplně celej sama! Teda, ne psa, smažák... Ale nechala jsem se ukecat vlastním svědomím a jedno soustíčko tak nějak na chuť Deny přece jen dostal. A aby mu to nebylo líto, tak jsem mu ulomila pořádný kus z jeho čtvrtkilové zásoby, co si nesl... :o)

Po dobrém obídku jsme svištěli (no co co, mě to tak třeba připadalo! :oP ) zase dál. Já chtěla dojít na svůj oblíbený 50. kilometr s tím, že půjde-li to dál, půjdu, nepůjde-li, nepůjdu a zabivakuju. Pavel i Kamča s plánem docela souhlasili, takže jsme šli stále ve třech. Měla jsme z nich takový nejasný pocit, že byli přesvědčeni, že když jsem už pár treků došla, tak „vím jak na to“, a proto stojí za to se mě držet, ale raději předpokládám, že jsem prostě výtečný společník... :oP :oD No, myslím, že na příštím treku už jim opět uvidím jen záda... :o) Nicméně příroda na jižní Moravě má také něco do sebe a je nádherná, přestože tady chybí nějaké ty kopečky. Ale tolik slibovaný déšť prostě nepřišel a bylo opravdu krásně. Lesní zákoutí a stromy sklánějící se nad cestami přinášely do duše klid, podobně jako mnoho božích muk, která jsme cestou potkávali. Někdy se chtělo člověku vzlétnout se zpívajícím skřivanem až někam vysoko k slunci a vyzpívat světu tu lásku k životu, co při tom cítil... A tahle odpoutání od bolavých nožiček byla jedněmi z nejhezčích chvil. Pak jsme někde potkali Rendu se Zarinem a Avalou, že pro něj jedou, protože Avala kulhá. Bylo mně ho líto, protože na něm bylo vidět, jak moc ho to mrzí. Nicméně raději jsme utekli dřív, než přijelo auto, protože bůhví, co by prohlásily moje zubožený nožičky, kdyby to auto viděly...Před kempem Baldovec se nás ale sešla hromada a romantika musela ustoupit prostému přežití – respektive trefení se do kempu. Ne asi zcela ideální cestou, ale nakonec jsme do kempu Baldovec (46 km) došli. Trošku jsme si odpočinuli, ale rozhodnuti, že dne zbývá ještě příliš velký kus (a trati ještě větší) jsme opět rozkmitali nožičky do rytmu „pravá, levá, přední, zadní - jenom osle neupadni“ a po louce vyrazili z Baldovce dál. Jak už mi to nějak nemyslelo a jak mám vášeň pro koníčky, tak nás jeden koníček siváček málem svedl na špatnou cestu. V Holštejně jsem si šla vyfotit siváčka grošáčka, a ono to vedlo zrovna taky po červené, tak Pavlík s Kamčou šli za mnou a za náma ještě dva jiní chudáci, které jsme takto svedli na scestí. Já rovnou přiznávám, že jsem na rozcestník ani nekoukla, ale v itineráři bylo, že dál budou jeskyně, které bych ráda viděla za světla. A taky hned vedle koníčka grošáčka byla docela sympatická louka, která nás lákala ke spánku. Tak jsem mrkla do mapy, jestli jsou dál nějaké vyloženě úžasné možnosti bivaku, a zjistila jsem jednak, že asi neee, a druhak, že jsme sice na červené, ale šli bychom blbě. A to byla poslední kapka – zase se šeřilo a já, věrna své smůle, bych opět šla někam do háje? Nic nebude – jsem na 50. a to mi stačí, jdu na tu úžasnou louku hají. Mojí logiku uznali jak Kamča s Pavlíkem, tak dva nešťastníci, co jsme je na to scestí svedli, a zabivakovali jsme tedy na té louce. Prvním lehkým problémem bylo, kam s Maxíkem, aby Kamču v noci neodtáhl za nohu hubou po zemi někam do lesa, ale to se vyřešilo jakousi (snad zeměměřičskou?) kovovou tyčí, zaraženou do země. Druhým mozkovrtem bylo, jak se na sešikmené louce uložit, aby člověk věděl, kde je, až se probudí – a nebyl někde úplně jinde. No, i to se nějak zvládlo. Třetím největším problémkem byla hejna mušek kurvušek, obzvlášť ve chvíli, kdy jsme všichni tři došli svorně k názoru, že repelent nám přišel jako zbytečná zátěž, a nikdo ho tedy nemá. No, u mě se problém vyřešil sám – ve chvíli, kdy jsem si sundala boty a ponožky nebyla kolem ani jedna... :oD Dali jsme hamání a vodu zubatcům, chvilku žvatlali, házeli po sobě botama (to když jsem si potřebovala odskočit a nechtělo se mi do těch mých, půjčila mi Kamča svoje o nějaké to číslo větší), stulili se do klubíček a usnuli. Teda aspoň jsme chtěli usnout, ale kousek nad nás přijela nějaká banda mladíků. Maxík na ně štěkal, oni si mysleli, že je asi toulavý, a docela dlouho trvalo, než si uvědomili, že na louce prostě někdo spí, a zmizeli... Celou noc jsem se probouzela – kupodivu ani ne zimou, byla jedna z nejteplejších nocí, co jsem na treku kdy zažila, ale tak nějak obecně. Deny se ke mně celou noc nádherně tulil, spal mi s hlavou na mé paži, cpal se ke mně zády... Nad hlavou mi putovaly hvězdy, občas se na nich pásli beránci. V nižších sférách nám do spánku nadával nespokojený srnec. Mohl se uštěkat, ale na vesnického bafana, co mu to oplácel, stejně neměl...

Ráno mě oba sparingpartneři pobavili svým překvapením nad tím, že jsou rozlámaní. Smála jsem se jim do té doby, než jsem se sama postavila – no, to, že jsem nebyla překvapená nad svým stavem, neměnilo nic na tom, že mi připadal příšerný... Ale sbalili jsme bivaky a hupky šupky zase na trať. Ještě jsme ty dva zbloudilce upozornili na to, že vyšli špatně, malinko jsme zakufrovali, ale nakonec jsme přeci jen do Moravského krasu trefili a šli se kochat jeskyněmi. Já alespoň nakoukla do každé, ale Kamča se trochu prala s Maxíkem, kterému se líbila kolie jednoho ze zbloudilců, a tak tahal (nebo netahal) pouze podle ní... Nakonec nám ale zbloudilci statečně utekli a Pavlíka nám vzali s sebou. Tak jsme to ráno s Kamčou zůstaly samy v rámci babince, což nám nakonec zůstalo až do cíle. Nicméně dobře chlapům tak – přišli o otevřený obchod v Ostrově (53,5 km) s nádherně čerstvoučkými rohlíčky... Mńam! Dál jsme šly nádhernou krajinou plnou propadlišť a jeskyní, lesními cestičkami, loukami... A nádhernými vyhlídkami... Na Macoše jsme hledali cestu podle mapy, a potkaly jsme místního průvodce, který nás upozorňoval, že nějací tři chlapíci se psy šli tam a tam. Ale protože to byli naši dva zbloudilci s Pavlem, vesele jsme odvětily, že my se ztratit nehodláme a rozhodly jsme se až po konzultaci s mapou. Koukly jsme seshora na Macochu a už zase uháněly dál, protože jak míjely kilometry, stejně tak míjely i hodiny a nás začal dohánět hlad. Nakonec jsme ve Vilémovicích objevily hospody s terasou, a jak jsme se jim tam začaly somrovat s tím, že jestli tam smí psi - sice by prý směli, ale zrovna měli celou hospodu i terasu rezervovanou a zavřenou. Zklamání na našich tvářích muselo být nepřehlédnutelné a jasně viditelné, protože ten milý pán se nás zeptal, a co bychom teda jako chtěly. My že polívku a nějaké pití. A pán nato, že to se dá zařídit a ať se tedy usadíme. Zajásaly jsme nad pohostinností některých hodných lidí a usadily se. Jen nás pak poněkud zarazila otázka jednoho z lidiček, kteří tam seděli taky (odhaduju na známé dotyčného pána), jakouže polívku nám to nabídne... A odpověď zněla: „No svatební, jinou dneska nevaříme! S játrovými knedlíčky!“ A hned nám bylo jasné, proč byla hospoda i s terasou uzavřena. Jen co nám polívku přinesla moc milá slečna číšnice, už se také začínali sjíždět svatební hosté a z protějšího kostela vycházela nevěsta... Musím uznat, že polévka byla naprosto vynikající, ale protože jsme se mezi svatebními hosty vyjímaly jako kus uzeného bůčku v bonboniéře a taky protože začalo trošičku krápat, odpočinek byl dlouhý právě tak akorát na polívku a colu a napojení psů (misku s vodou nám ostatně taky moc ochotně přinesli!). A sotva jsme vyrazily, chytl nás déšť. Ostatně ten nás doprovázel víceméně už celý zbytek dne, ale dělal si z nás srandu. Lehce kráplo, usoudily jsme, že na pláštěnky to není. Spustila se průtrž, rychle jsme se nasoukaly do pláštěnek. V ten moment pršet přestalo. Sundaly jsme pláštěnky a začalo to nanovo. Po několika kolečkách sundávání a nandávání pláštěnek (mě to vydrželo o nějaké to kolečko dýl, než Kamče), jsme pláštěnky definitivně schovaly s tím, že přinejhorším zase uschnem. Na Liščí leči (69,5 km) se nás opět sešlo víc, ale já tu chytla nějakou krizi – zejména proto, že jsem sice vesele rozchodila koleno pravé, ale na oplátku začalo selhávat to levé, které do té doby nezklamalo nikdy... Neměla už jsem jak pajdat, protože na obě nohy zároveň to jaksi nejde, ale nakonec jsem to rozchodila. Hlavně po Kamčině prohlášení, že to jí přece nemůžu udělat, když jsem jí slíbila, že jí dotáhnu až do cíle... Tak jsem se nechala chvilku tahat já (uznávám, že její optimismus mi chvílemi přišel až sadistický), ale deprese mě pustila dokonale v momentě, kdy jsme před Novým Dvorem potkaly „hlídacího koně“. Asi měl být uvázaný, protože na té louce se na úvazu pásli dva jiní koně a třetí kolík osaměle trčel opodál, ale prostě nebyl. A byl zvědavý až běda! Stoupl si doprostřed cestičky tak, aby se ho nedalo obejít. Po složitých manévrech jsme jej nakonec nějak obcházely, ale využil toho, sehnul hlavu a jal se očichávat Denyho. Ten usoudil, že s tak velkým „pejskem“ se teda kamarádit v žádném případě nehodlá, stáhl ocas mezi nohy (což jsem u něj viděla snad poprvé v životě!) a na tom nejvzdálenějším konci vodítka se snažil koníka oběhnout obloukem. Ten elegantně zrychlil krok, předešel nás a opět se postavil do cesty. Deny se mu vyhýbal, tak při dalším předejití a kontrole zaměřil svou pozornost na Maxíka. Už už se chystal ochutnat Maxíkův vlající ocásek, když ho zarazilo Kamčino „huš!“ a podstatné zrychlení. Kontrolu nám dělal po celou cestu jeho loukou, ale na konci to vzdal, a že prý až do Šlapanic s námi nejde...

A pak už cesta frčela bez nějakých zajímavostí zpátky „domů“. Musím říct, že okolí Horního mlýna a Říček mám moc ráda, protože cestičky jsou tam docela zajímavé a člověk si musí dávat pozor, kam šlape. Co člověk, ale pes! Maxík tam jednou koukal bůhví kam a došlápl do prázdna a hodil tak neuvěřitelnou tlamu, že jsem se v první chvíli lekla, jestli si nevyrazil nějaký ty zoubky. Ale pak na nás vrhl takový polopřekvapený, polovyčítavý ksicht, že se mu smějeme - a pokračoval v pořádku dál... Kamču už drží na nohou hlavně představa opékaného selete, co jsem jí slíbila, že v basecampu bude. Na Muchově boudě (85 km) si dáváme točenou kofolu (na kterou se vždycky moc a moc těším!) a buřta a pokračujeme už známou trasou okolo celého Mariánského údolí až do Šlapanic. Dorážíme k večeru a na posledním úseku asfaltky pořád zrychluju – posledních 15 – 20 km totiž Deny opravdu táhne a já se v rámci tréninku na tahacího Lumpa vláčet nechávám a zkouším, jak to zvládat co nejlíp. A protože Deny je trošku jak kobyla, která když cítí stáj, taky zrychluje, snažím se spíš se držet jeho tempa, než ho nějak krotit. Kamča si sice trošku stěžuje, že sotva mě dožene, zas jí uteču, ale to ještě chudák neví, co ji čeká. První křest... :oP No, posledních asi sto metrů se dám do úprku a povzbuzuju hlavně Maxíka. Ten se nechá vyhecovat docela snadno a uhání s náma, Kamča na konci vodítka bezmocně vlaje a zoufale se ptá, jestli to s tím utíkáním myslím vážně. Neodpovídám (protože mě teda toho dechu docela chybí a píchá mě pod žebry a už se vidím, jak tam sebou přede všema švácnu) a jen hecuju oba psy. Posledních pár metrů kempem opravdu letíme naplno, psi rozjásaně, já zarputile a Kamča zoufale – ale už tu je cíl a kontrola a už jsme tu! Zvládli jsme to! Endorfiny mě zaplavují, nevím proč, ale cítím se strašně dojatá – snad únavou, snad díky potlesku ostatních...

A je tady to krásné uvolnění, že už nikam nemusím. Obstarávám Denyho, pak si jdu pod studenou vodu opláchnout nožičky (chudák Pavel se mých nohou nezbaví, prochází zrovna záchodem, když si tam v umyvadélku ošetřuju ty příšernosti, co mám místo nohou) a tak nějak ze mně vypadne „Jé, hele, vidíš to? To jsem na nohách ještě neměla!“ a Pavlík chudák poctivě kouká a přikyvuje, že na lodičky to teda jen tak nebude. :oD (Ale bylo! V pátek na zkoušku jsem v botkách na podpatku šla! :oP ) S opláchnutýma nožičkama lezu naboso do papučí, co jsem si narychlo přibalila – a jsem za ně moc vděčná... A budu za ně vděčná ještě pár dní, protože díky asfaltu se mi totálně rozpadly moje zlaté Garmischky a to, co mi s těma nohama provedly tentokrát, se mi opravdu ještě nikdy nestalo. Zejména do krve sedřené paty mě trochu děsí. Což ovšem vše není nic proti tomu, jak mi v těch pevných botách neskutečně napuchly kotníky – a ty mi vydržely nateklé ještě celých 10 dní po treku... :o/

Ale večer je moc fajn, kecáme o trati a vyprávíme zážitky (jednoznačně vede hlídací kůň! :oD ), drbeme o psech obecně, o trecích, o lidech – a je nám spolu moc fajn... Pečené selátko se taky povedlo, kofola a pivo teče proudem... Nakonec zalézáme do pelíšků ve stanech (já si tam beru Denyho, ta spokojenost, co mu čiší z očiček!), v noci nám nad hlavami zuří bouře, ale ve stanu je to jedno, tam je teplo a sucho...

Ráno čekání na pár opozdilců, vyhlášení výsledků... A loučení, tentokrát na pár měsíců. Nicméně: Uvidíme se v srpnu na Fryštáku! Trekům zdar a šílencům a závislákům zvláště! :o)