Tenhle dogtrekking se konal 12. - 13.9. 2003 v Hrubém Jeseníku. Startem, cílem i místem bivaku byla chata "U Pelikána" v Koutech nad Desnou. Celé to organizoval Laďa Páral, za což mu patří můj veliký dík. Protože se mi nepodařilo najít nikoho, kdo by nás s Denym vzal autem, spolehla jsem se na České dráhy (co mi jiného taky zbývalo...). V Ostravě jsme se potkali (ne náhodou, domlouvali jsme se předem) s Michalem Pátkem a jeho Castigo (taky kříženec, maliňák s dobrmanem) a s Pavlou Gorčákovou a jejím dobrmanem Eddym. (Pavla je mimochodem maminkou Michala Pátka.) Takže cesta byla vysloveně veselá - Castigo hrály trošku nervičky a tak kníkala, Deny se kvůli tomu kníkání mohl zbláznit a snažil se za ní v kupéčku i v couráku protlačit - samozřejmě vše provázel svým obvyklým vrkotem. Zkrátka ukecaný pes. No a Eda dědek nemá rád ukecané psy, takže vrkal taky... Ale dojeli jsme všichni v pohodě, zvesela vystoupili v Koutech na nádraží a šlapali na chatu. Měla jsem bágl snad půltunovej, protože jsem vezla mimo stan spousty různých zbytečností (ostatně jako obvykle). Takže jsem využila Denyho touhy po Castigo a nechala se vláčet za přeci jen o dost rychlejší čtveřicí.

Na chatě už bylo pár lidí - a samozřejmě taky stanů. Takže jsem bleskově obsadila jedno z mála volných míst ke stanování, Denyho dala na úvaz a postavila stan. (Hurá hurá, mám stan - je to přeci jen o kousek lepší, než igelit, který jsme měli ve Šlapanicích! :oD ) Obvyklé formality proběhly bez problémů. Na chatě mě příjemně překvapila jídelna - psi jim tam vůbec nevadili, takže se z této jídelny stala společenská místnost, ve které se scházeli všichni účastníci treku, psi se tam taky vystřídali snad úplně všichni. Večer po informační schůzce už bylo jasno - první den bude odpočinkový (25 km), druhý den bude ale opravdu fuška (42 km, stoupání až na Šerák). Sbalila jsem si minibatůžek (karimatka + spacák + jídlo + čelovka = cca 3 kg), Denymu vyvážila brašny s vodou a žrádýlkem (převážně pro něj, cca 4 kg) a šla se do teploučkého péřáčku vyhajat. Samozřejmě, že jsem se nechala "ukecat" a Deny hajal vedle mě ve stanu...

První den: Nádherné počasí, vyspinkaní lidičkové i pejsani - ti přeci jen o něco nervnější, vycítili atmosféru! Start byl v pohodě, po prvním lehoučkém kopečku ale nastal zvrat - Divoký důl směrem na Praděd. Je to nádherný kousek přírody - potůčky, mýtinky, skály a voňavý les... Terén tak pro kamzíky, Deny docela často scházel z cestičky pryč, protože ho nenapadlo, že pokračování stezičky je čtvrt metru nad jeho hlavou opačným směrem... Docela jsme se motali, takže jsem ho na tenhle úsek pustila navolno - motal se mi pod nohama sice pořád, ale už jsme aspoň nepadali. Přestože bylo nádherné počasí, Praděd byl totálně v mlze. Samozřejmě jsem na rozcestí zakufrovala a místo na Švýcárnu zamířila na Ovčárnu - takže úplně opačným směrem. Sakra sakra, tak takhle tedy ne, Deny, otočit a mažem zpátky! Z kopečka se nám to k Ovčárně utíkalo, do toho kopečka zpátky už nic moc... Na Švýcárně jsem si dala polívku, ale jak ta bodla!!! Skorovlk čekal venku - oproti loňsku, kdy jsem tam byla taky, už na Švýcárnu psi nesmějí - prý byly nějaké problémy... Taky už tam nemají toho bernardýna, museli ho nechat utratit kvůli rakovině - dvouletého... :o( No a už jenom sfrčet přes Kamzík a Červenohorské sedlo zpátky do Koutů! Měla jsem velkou motivaci - večer předtím jsme se domluvili s pár lidma, že zajedem na termální koupaliště, takže jsem se skutečně snažila být zpátky na chatě v domluvenou dobu. Zvládla jsem to, po necelých šesti hodinách jsem byla (utahaná jako kotě, mrtvá, zničená, bolavá a udýchaná) zpět!!! :oDDD (Nakonec se ale na koupaliště stejně nejelo, protože bychom tam dojeli půl hodiny před zavíračkou... :o((( )

Druhý den: nás přivítal nechutným a vytrvalým deštěm. Startovní pole se zúžilo o třetinu - spousta psů měla bolavé a pořezané tlapky, spoustě lidem se nechtělo do deště ani vycházet... A čekala nás ta horší půlka... Tohle moc veselé nebylo, ale lidi i pejsani statečně vyráželi v minutových intervalech do nepřetržitých proudů deště. Hned na začátku prudké stoupání - bohudík šla před námi černá němčačka, která Denyho více než zajímala, takže táhl jako kůň...dokud jsme ji nepředešli, pak jsem táhla já Denyho. Do toho kopce mě to přestalo asi po 50 metrech bavit, tak jsem zůstala stát a nechala němčačku zase předejít. Metodou čekání a úprku jsem lstivě donutila Denyho, aby mě vytáhl až nahoru. Pak jsme ovšem s pár lidma zakufrovali opět - což jsme zjistili, když od Kamzíku chodili trekaři opačným směrem. Takže jsme udělali čelem vzad a přidali se k proudu. Bohužel teď směrem dolů a to už zas tak fajn nebylo, když Deny táhl... Ještě že máme ten výcvik! Na povel K noze! sice nešel těsně u nohy (s batůžky se pak vzájemně mlátíme a vadí nám to oběma), ale aspoň přestal tahat. Na Červenohorské ke kontrole jsem dorazila důkladně zmáčená až na kost. Chtěla jsem se převlíct - ale ouha, nebylo do čeho! Batoh jsem měla jak studánku - plný vody. Nakonec mi hodný človíček z kontroly půjčil maskáčovou bundu, ja přes ni navlíkla pláštěnku a uháněla dál. Naneštěstí jsem v průběhu další cesty zakufrovala opět a sešla na hlavní tah mezi dvěma velkými městy. Byla jsem ztracená a to tak, že důkladně. Kolem nás po úzké cestičce jezdily kamiony a tahače, museli jsme 4x skákat kvůli aut do příkopu. Pršelo a tak jsem měla strach o půjčenou mapu, navíc než bych se v ní zorientovala, rozpadla by se mi v ruce. A tak jsem zavolala o pomoc... Ještě kousek jsem šlapala, než mě dojelo auto s tím hodným človíčkem z kontroly - došla jsem 50 metrů před vesnici, ve které byla další kontrola. Měla být na Šeráku, ale kvůli počasí nejezdila lanovka a tak tam nebyli. Tohle bylo poslední místo, kde se dalo vzdát, protože v horách už nevedly žádné velké cesty, po kterých by mohl kdokoliv pro ztracence přijet. A tak jsme tedy celí zmoklí, Deny absolutně bez nálady a chuti kamkoliv dále šlapat, vzdali...

Na chatě už byla spousta lidí, dozvěděla jsem se, že z Červenohorského sedla nás pokračovalo už jen 15, dvě další holky to vzdaly u té kontroly, kterou jsem těsně nedošla. Zbylá třináctka závod dokončila!!! Lidi spolu se psy "bivakovali" ve spacácích v jídelně, kde bylo krásně teploučko. Vzdala jsem stan a zaplatila si jednu noc na chatě, přestěhovala pejsu do tepla chaty, sbalila stan (byl v louži vody) a taky se šla převlíct a usušit. Deny mě pobavil - tohle psisko, který je zahradní a téměř nebývá ani v baráku, mě vždycky,když jsem vešla do pokoje, vítalo s provinilým úsměvem seskakujíc z postele!!! :oD Asi ho tam nalákal můj rozložený spacák, vedle kterého přece vždycky na čundrech spává... Po zahřátí nám bylo líp, jen zůstal ten provinilý pocit z toho, že jsme to nedošli...

Moc se mi líbila organizace i lidi okolo, ceny dostali všichni skoro stejné - opravdu tady šlo ne o vítězství, ale o účast, o hory a přírodu,o lidi a jejich vztah ke psům... Prostě takhle nějak si představuju "dogtrekking"!!! :o)

P.S. Všichni jsme se domluvili, že se sejdem na Osamělém vlkovi (taky jsme se tam sešli, ale o tom až jindy) a nádherným nedělním ránem, plným slunce, odjížděli domů. Ten sv. Petr nám opravdu dělává naschvály,což?