Čtvrtek
Jely jsme s Gwen už ve středu k nám domů, do Stonavy. Ve čtvrtek mě tedy čekala veterina s Denym kvůli razítku, a nákupy jídla - činnost to oblíbená i neoblíbená zároveň. Na jedné straně jídlo miluju, na straně druhé obvykle po dobu konání dogtreku toho do sebe moc nedostanu...

Po vyřízení a nakoupení všeho potřebného jsme se mohly vesele vydat na cestu. Tentokrát se stařičkou "Šádynkou", tedy Škodou 125. Kupodivu jsme cestu v ní zvládly jak my, tak oba pejsani v pohodě. Vzadu se ani příliš nevrčelo, Deny i Dina si prostě obsadili jedno sedadlo a bylo. Dinka navíc neotravovala, protože za úspěšně probdělou noc se jí podařilo rozebrat nám doma dvorek na součástky, včetně výkopu základů baráku.

Do Koutů nad Desnou (base camp Chata u Pelikána) jsme přijely jako - ano, správně - jako první. Téměř okamžitě se zjevil Láďa Páral a pěkně nás vítal. Byla na něm patrná lehká pořadatelská nervozita, která byla, jak se v průběhu víkendu ukázalo, zcela zbytečná. Vznikla ovšem z toho, že tři dny před začátkem dogtreku mu chatař oznámil, že na pokojích se nesmí spát se psy (oproti loňsku mají prý nový nábytek). A psi původně nesměli ani do jídelny, kterýžto zákaz byl ovšem nakonec bohudíky překonán, zrušen, rozmetán. My si s Gwen postavily stany, uvázaly psy a pak jen seděly v jídelně a koukaly, kdo přijíždí, jak se chystá prezentace,...

Večer nás už byla solidní parta - přihlášeno bylo 52 závodníků, někteří nedorazili, místo nich pak ale dorazili jiní...takže solidní padesátka nás tam víceméně byla. Psi už se pomaličku začali nastěhovávat za páníčky dovnitř, takže začínal opět vznikat ten (pro mě fascinující) chumel nohou, hlav, končetin a sem tam i zubů - ať už večeřících lidí, nebo diskutujících psů. Musher meeting (jediným musherem byl ovšem pořadatel Láďa Páral) a vzápětí se objevila i startovní listina. Prý podle výkonnosti - hmmm, jenomže já byla až čtvrtá od konce!!! Chvíli jsem se chabě pokoušela procpat se někam dopředějc, ale nějak to nedopadlo. Za mnou už byla jen jména jako Roman Baláž nebo Michal Pátek... Dokonce i Gwen startovala přede mnou! No tak nic, alespoň můžem ráno o chvilku dýl dřímat.

Pátek
Hned po startu jsem se poněkud zaradovala - první část cesty byla stejná, jako loni, takže jsem ji znala a ani jsem nemusela koukat do mapy nebo itineráře. Věděla jsem, že se spát bude opět v base campu, takže jsem zátěž stáhla na minimum - já asi 2,5 kg (včetně váhy báglu), Deny asi 2 kila (litrovka vody a půllitrovka energydrinku, pláštěnka). Vybavena vypůjčeným digifoťákem jsem doufala, že z toho ranního mrholení nebude déšť. (BYL!!!) A už letěly ukazatele jeden za druhým (letěly doslova, protože záviselo na čase, jestli závodnící budou smět jít první den celý "velký" okruh - čili dokončí trať celou, nebo si ji budou muset zkrátit) - Gwen tedy letěla taky, a když už jsme si slíbily na tento trek věrnost, co jsem měla dělat... Okolo Kamenné chaty přes Divoký důl (o tom jsem bájila už loni, jeden z nejhezčích úseků trati i Jeseníků vůbec) až pod Praděd (9,5 km). Tady se už cesta začala oproti loňsku lišit - pro mě ne tolik, protože loni jsem místo na Švýcárnu zamířila na Ovčárnu a pak se musela vracet... Letos tedy přes Ovčárnu (tady jsem to vzdala a svlíkla si promočenou bundu a hodila na sebe pláštěnku) po asfaltce do Karlovy Studánky (16,5 km). Cestou jsme potkaly Zuzku Cvikovou s československou vlčicí Axou (do Axičky jsem se okamžitě zamilovala pro její velmi tmavou barvu), a holky s náma vydržely víceméně až do cíle první etapy. V Karlově Studánce jsem odevzdala foťák (poprosila jsem nejprve kontrolu a pak Láďu, aby mi ho odvezli do tábora - měla jsem strach, že za chvíli promokne obal a foťák navlhne). A pak už jen kousek... a bude tu část trati, na kterou jsem se nejvíc těšila... kterou jsme procházely s Gwen před dvěma lety na vandru... PROTI PROUDU BÍLÉ OPAVY!!! A Jeseníky nezklamaly, vzpomínky také ne. Nejnádhernější kus přírody, úžasné cestičky mezi balvany, proplétající se stezka vodami říčky, dřevěné mostky a lávky, žebříky - zkrátka paráda. Bavilo to i psy, totiž Deny tahal, jako málokdy. Hledal oporu pro své ťapiny, ukazoval cestu a stopy zametal ohonem (podobnost s pohádkou o Třech zlatých jabloních není náhodná ;o) ). Občas kratičké zaváhání na rozhoupaném mostku, otočená hlava a důvěra v jeho očích a už je překážka překonána a jde se dál. A pořád voda mazlící se skálami, přes které se převaluje, mechové záclonky, z nichž crčí voda, a okolní lesy, které vydechují zemitou vůni jehličí a promočené půdy. Jsme zde, v místech, kam člověk odjakživa patří, jsme součástí vší té velké krásy, bojujeme o přežití, o průchod těmito téměř snovými místy. Jsme v lůně Magna Mater, velké Matky Přírody... A téměř na konci je pro mne překvapení - kde se dřív lozilo po skále, tam se nesmí - místo toho je poměrně vysoký dřevěný žebřík. Kdyby byl Deny bez brašen, možná by zkusil jít i po kulatinkách přímo nahoru. Ale takto si nebyl příliš jist a zkusil to vzít kolem, po skále. A opět - nebýt brašen, tak pod tím mostkem projde. Když pochopil, že ne, a zpátky už nemohl, jeho moudrá psí hlava se na mě s důvěrou koukala a trpělivě čekal, zapřen do skály jen třema nohama, až mu brašny složitě uvolním a sundám. Pak se protáhl jako had uzoučkou skulinkou pod mostkem, vyskočil nahoru a čekal, než mu brašny zase nasadím. Nahoře jsme potkaly Láďu Párala s foťákem a už tu byl poslední sešup po skále - tady asi většina závodníků na moment psy pustila, jinak by se konal sešup rovnou do studených vod řeky... To moje zlatíčko chlupaté, zubaté opět projevilo nečekanou moudrost, když se nevrhl ze skály dolů po hlavě, ale pečlivě vyvažoval s brašnami každý skok, aby měl jistotu. Hopkal dolů pěkně pomaloučku a rozvážně, vědom si toho, že se zátěží na zádech se mu opravdu trochu posouvá těžiště a mohlo by ho to strhnout do vody. A tak jsem si cestou nahoru, opět na Ovčárnu, uvědomila, proč vlastně podnikám všechny ty vandry se psem a dogtreky. Protože zažívat to úžasné souznění s přírodou, rvát se s ní a přitom zároveň být její součástí... A když ještě občas má člověk to štěstí a vidí tolik moudrosti v oříškových očích, které na vás koukají s bezmeznou důvěrou ("Tohle zvládnem, žejo?!")... To se srdce plní radostí a štěstím a veškeré zloby světa jsou zapomenuty a jste jen vy, váš pes a příroda okolo... A vše je v pořádku a jak má být...

Nu, a nastal konec romantiky a přišla tvrdá realita. Od Ovčárny na rozcestí Nad Malým kotlem (27 km) byla vrcholovka - mlha, vítr a drobný déšť. Deny se ojínil, místo šedivé na mě koukala bílá hlava. Doufala jsem, že to bude jen kousek, holky mi utekly a tak jsem šla až na kontrolu sama, a má blbost a špatný odhad si vybraly svou daň. V promočeném a propoceném tričku a pláštěnce jsem ten chlad nezvládla - a zřejmě tady jsem se pořádně nastydla. Nicméně na kontrole jsme byly s dostatečným předstihem, abychom mohly ujít celý velký okruh. Bohužel už na mě nezbyl teplý čaj, na který jsem se tolik těšila. Takže Jelení Studánka (28,5 km) a první pauza na něco málo jídla. Ale vyhání nás zima a pořádné jídlo stejně nejsme ani jedna schopna pozřít, tak jen kousek sýra pro psy a já si vytahuju a dál cestou žvýkám sušené švestičky (z naší zahrádky). Prudký sešup na samotu Kosaře (33,5 km, druhá delší pauzička) - Jeseníky nejenže nezklamaly, ale opět překvapily. Tak nádhernou přírodu jsem už ten den ani nečekala! Nízká kleč, mezi kterou se proplétaly husté trsy kapradin, sem tam vyšší borovička nebo smrček, přes to převalující se mlha... Přímo pohádka! Jen ten sešup byl hodně prudký a tak se začalo ozývat mé prokletí - kolena. Pobolívala až k Františkově myslivně (40,5 km). Tam se začalo opět klesat - a pravé koleno to vzdalo. Bohužel jsem si nevzala ani ibuprofen, obinadlo taky ne, takže chudinky holky na mě co kilometr čekaly, než jsem je dopajdala... A že jsem si cestou fakt pobrečela, snad ani nemusím psát... Navíc začalo opět poprchávat, u Kamenné chaty (44,5 km) už lilo neskutečně. Tady na mě holky čekaly naposled - oznámila jsem, že ODSUD!!! už se přece odvézt nenechám a že dojdu, i kdybych měla umřít. Díky slejváku jsme se dohodly, že už na mne čekat nebudou a že mi "půjdou objednat horký čaj". Chvíli jsem se statečně pokoušela s nimi držet krok, ale po pár desítkách metrů jsem to vzdala - čím rychleji jsem z kopce šla, tím víc koleno bolelo a vypovídalo. Ani jsem netušila, jak můj výrok, že dojdu přes svou smrt, mi byl osudný. Těch 6,5 km do Koutů jsem si ji přála mockrát, setmělo se úplně a já šla v průtrži mračen sama s čelovkou. Po velké asfaltce, takže jsem neměla odvahu pejsu pustit, a tak se mnou cukal ještě i on. Neměla jsem už ani sílu povelovat ho, aby šel pomalu. Občas jsem prostě jen zuřivě zacukala vodítkem (při jednom takovém cuknutí vodítko povolilo - strhla jsem ucho), občas jsem zoufale nahlas brečela, občas jsem hlasem, který jsem ani nepoznávala, pejsu seřvala, za což jsem se mu o pět minut později plačtivě omlouvala. Nadávala jsem si, nebyla jsem schopna přijít na jediný důvod, proč vlastně na treky chodím a takhle se ničím. Celé dvě hodiny pomalého šourání s kopečka dolů do Koutů... Ale nakonec jsem přece došla! Svalila jsem se v jídelně na židli, psovi sundala brašny a chvíli jsem nebyla schopná vůbec ničeho.

Ale postupně jsem si zašla pro suché věci, hodila do sebe pár hrnků horkého čaje se spoustou cukru a začala připravovat na klíně pejsovi hamu papu. Aneb "Jak jsme málem sežrali pořadatele". Vlk byl hladový, i sápal se do misky pro suché granule. Ještě jsem měla přichystanou v pytlíku nějakou masovou baštu, tak jsem ho nechala ležet, že mu to promíchám. A jak jsem tak měla na klíně tu misku, přišel Láďa Páral a se slovy "Tohle bych já svým klientům nedoporučoval." sáhl od misky pro nějakou tu granuli, aby se podíval. To už vlčisko startovalo a jak si dal tu granuli k obličeji (zřejmě se chtěl podívat), zubatej mu bleskurychle vysvětlil, čí že je ta miska a že se do ní fakt šahat nebude. Chudák vyděšený Láďa si pak jen vydechl, že stihl uhnout (a bohudík Deny opravdu víc straší, než že by si vážně ďobl), a konstatoval, že je zvyklý od malamutů, že těm se může hrabat v misce při žrádle i malý dítě. Jenomže skorovlk holt není malamut... Ale naštěstí se nikomu nic nestalo a já si hlada odvedla do koupelny a dala mu nažrat sice v teple a suchu, ale přeci jen větším soukromí.

Dostala jsem narozeninový dárek (přestože o mých narozeninách věděla akorát Gwen) - obinadlo a celý platíčko ibuprofenu 400 (na druhý den) od úžasného pana veterináře/doktora.

V noci se to utahaný psisko ke mně krásně tulilo - až na svalovou únavu to byla opravdu nádherná noc.

Sobota
Kratší část tratě - stejná, jako loni. Jen jsem doufala, že oproti loňsku dojdu dál, než do Filipovic. Zuzka s Axou nešly (resp. šly jen malý kousek na procházku), protože Zuzka měla něco s nohou - nejspíš nějaký problém s kotníkem. Tak tedy z Koutů přes Kamzík na Červenohorské sedlo (10,5 km). Okolo Mariina pramene přes Drátovnu až do Filipovic (18,5 km) - hurá hurá, tentokrát jsme se neztratili!!! Ve Filipovicích jsme se stavily s Gwen na úžasnou česnečku, byla naprosto vynikající. Podle kontroly byla totiž chata na Šeráku zavřená, a jinde už asi jídlo nebylo. Pak už jen cesta prudce vzhůru na křižovatku Pod Keprníkem (27,5 km). Musím uznat, že tady zubatej makal neuvěřitelně. Táhl celý kopec, ne, že by to bylo jak výtah (aneb není to seveřan, zejména ne grónský tank), ale pomáhal opravdu hodně. Předešly jsme docela dost lidí. Uvažovaly jsem s Gwen, jestli máme dojít až na Šerák, nebo si ty dva kilometry ušetřit a jít rovnou dál (když už je ten Šerák zavřený).

Nicméně jsme potkaly Pavlu Gorčákovou s Michalem Pátkem, jak sviští od Šeráku se slovy - "jen tam jděte, čekají tam na vás borůvkové knedlíky!" Po vteřince dohadů, jestli si z nás dělají srandu nebo ne, a po předchozích úvahách, že neumíme podvádět a přišlo by nám nefér si trať zkrátit, jsme s hurónským řevem "KNEDLÍÍÍKYYYY! A BORŮŮŮŮVKOVÝÝÝÝ!" vyběhly(!!!) na Šerák. A bylo otevřeno. A bylo tam razítko. A byli tam dva závodníci se psy. A bylo tam teplo. A po knedlících sladko a příjemně. Já si ještě navíc dala horké borůvky se šlehačkou... Jen na ten záchod se šlo špatně, nohy už ztuhly a bolely. Ale prostě paráda!

A pak už jsme šly jen "domů" - tedy poslední část trati, otočka směrem ke Koutům. Přes Keprník (30,5 km), kde jsme chytly záchvat smíchu. Na vršku byl totiž nahrubo otesaný šutr, na kterém byl umělecky vyražený nápis "KÁMEN". To by člověk fakt nepoznal, cože to tam je... Je sice pravda, že pod tímto úžasným nápisem byl ještě jeden, který vysvětloval, kdo ho tam nechal postavit, ale přesto nás to s Gwen dostalo. Cestou z Keprníku jsme se kochaly nádhernou vlkodlačí krajinou - mlhy na temnými lesy, zapadající slunce, vycházející měsíc... Hmmm... A tak jsem dostala úžasný nápad: Začaly jsme s Gwen výt jako - no, jako na lesy. To, že zklamal skorovlk, jsem čekala. Ten vyje akorát když je sám. Ale že se neprobrala ani siréna v hrdle gróněte, to nás s Gwen lehce zklamalo obě. Nu což - tak jsme vyly bez psů...

Za Vřesovou studánkou (34 km) už nás volala kontrola z Červenohorského sedla, že jim chybíme, protože jsme poslední. Oznámily jsme, že se kocháme a nikam nespěcháme... Na Červenohorské sedlo jsme dorazily za tmy jako doopravdy úplně poslední, ale teplý čaj na nás ještě zbyl a tak jsme se vydali na poslední kilometry letošních dogtreků vůbec. Bohužel já jsem si je opět protrpěla, protože jsem si odmítla vzít pátý ibuprofen a při tom sešupu mi opět začalo nadávat koleno. Navíc cesta byla hrbolatá a tak jsem každou chvíli nějak špatně došlápla. Nicméně protože Gwen šla stále se mnou, nepropadala jsem depresím tolik a podařilo se nám udržet i poměrně vysoké tempo. Ještě malá chvilka bloudění po Koutech a už jsme doma, na Chatě u Pelikána (42 km).

Večer naprosto úžasný. V jídelně byl chumel lidí a psů, psiska vedle sebe utahaně spala, po jakékoliv nevraživosti mezi psy nikde ani stopy. Klid, pohoda, smích, teplo - souznění duší. K dobré náladě jsme přidaly s Gwen pár lahvinek medoviny, ať se oslaví naše narozeniny - a pak už jsem si jen užívala ten nádherný pocit z toho, že jsem to celé zvládla, to moje zubaté skorovlčí cosi také (v jednu chvíli spal s hlavou opřenou o Axinu záď, to mi až srdíčko plesalo nad těma dvěma skorovlkama), bylo už napapkané a ospalé.

Pozdě večer se ještě vyhlašovaly výsledky. Je sice pravda, že se oproti loňsku říkaly i časy, ale protože bedny žádné nebyly a ceny se rozdělovaly jen podle kritéria došel / nedošel, nenašla jsem tu ani náznak soutěživosti. My jsme ušli s Denym těch 93 km za nějakých 24 hodin celkem, dostali jsme navíc já a Gwen žlutou čepičku, za to, že jsme se přihlásily jako první (u mě to už skoro začíná být tradicí... ;oP ) Cen byla spousta - především vzorky a pytle s krmením pro psy, 7 konzerv s masem pro psy, pamlsky... A pro závodníky? Nádherný upomínkový list a především cena, která mne osobně potěšila neuvěřitelně - modrotiskový šátek s motivem otisků vlčích tlap (od té doby jsem jej téměř nesundala z krku!)...

A pak už nezbylo nic jiného, než se kouknout na fotky z celého závodu (snad budou k dispozici i na CD), zatleskat všem, kteří si to zaslouží (já nechala zatleskat pejsům, protože tolik něžnosti, lásky a vděčnosti, kolik k tomu svýmu zrzounovi cítím při každém dogtreku, by se mělo aspoň nějak symbolicky ocenit - a evidentně to podle síly potlesku vnímala většina lidí stejně). Pomalu se rozloučit, jít spát a v neděli domů.

A nezbývá, než poděkovat. Poděkovat Láďovi za to, že umí vytvořit závod - nezávod s nejlepší atmosférou. Poděkovat všem lidem, co se účastnili, právě za tu neuvěřitelně přátelskou a rivalityprostou atmosféru. Poděkovat psiskům za jejich trpělivost a moudrost, i za ochotu a lásku, se kterou se pro nás proťapkávají cestou necestou. Poděkovat přírodě, za to, že je - a že umí být tak krásná, až srdce usedá. A poděkovat životu, že mě přivedl na vlčí stezky...