Letošní Stezka začínala spíše zklamáním. Strašně se na svůj nejoblíbenější podnik každý rok těším, jsem nadšená, jaký nádherný kus krajiny pro nás Láďa Páral nachystal. Těším se na pohodu treku bez pocitu závodu, na atmosféru davu lidiček a jejich hafů, na nádhernou přírodu a místy skoro horolezecké stezky, kterými nás Láďa obvykle protáhne...

Ale už ve Fryštáku začalo prosakovat cosi o tom, že letošní Stezka vlka nebude. Odmítla jsem uvěřit, ještě jsem se ošklivě koukala na všechny, co se jen opovážili o něčem tak neuvěřitelném byť jen zmínit. Jenže falešné zkazky se nakonec staly pravdou... Nedlouho po Fryštáku přišel mejlík s tím, že Stezka vlka musela být oficiálně zrušena. No to se na to podívejme! Přes počáteční vztek a pláč jsem nebyla schopna ani nějak odpovědět, tak mi přišel svět hnusný a beznadějný a lidi protivní a zlí... Ale co už – přece nezklamu ty skvělé lidičky, co se tolik starali, aby Stezka byla! Přece všechny ty přípravy nevyjdou vniveč! Já prostě Stezku vlka MÁM a HOTOVO, nic mě od toho neodradí, žádný papaláš mi nemůže zakázat procházet se se psem po turistických značkách. A vůbec – čas jsem na to měla naplánovaný, část krajiny, kam se jelo jsem už znala a věděla, jsem že je tam nádherně... Tak prostě jedu. Tečka. Stezka vlka se jednoduše koná, třebaže není oficiální, to mi je jedno. I tak tam bude hezky a chci, aby Láďa věděl, že za ním stojím...

Nakonec se podobně rozhodla asi dvacítka lidí a do kempu na Ostaši přijeli také. Já se rozhodla, že když to tedy není oficiální, vezmu s sebou i Lumpa, v té době osmiměsíční, 36kilové štěňátko. No co – vyzkouším si trek s oběma skorovlky. Ale protože jsem se přeci jen zdráhala nechat Lumpa makat naplno, už cestou jsem se rozhodla, že ať ostatní půjdou jakkoliv, já s přítulem a oběma psy mám vymyšlenou jen krátkou, asi 35 kilometrovou trať. Navíc mělo být krásné počasí, vlastně skoro až příliš krásné, ba přímo vedro. Večer pobíhal kempem na Ostaši Jarda Soumar a rozdával itineráře kratší trasy a dobré rady, které spočívaly zejména v tom, že co se Broumovských skal týká, tak ta kratší trasa vede všemi krásnými místy, kam se stojí za to podívat. Já si dotyčný itinerář moc nečetla, přiznávám, trasu už jsem měla naplánovanou podle mapy... Ovšem, jak už to tak bývá, také jsem si vybrala to nejkrásnější, co se dalo v broumovských stěnách vidět a tak jsem vlastně nakonec šla víceméně stejnou trasu, co ostatní podle itineráře.

Celý víkend byl plný překvapení a různého zjišťování. Dva psy k jednomu úvazovému kolíku uvázat nemůžu, protože Deny má pocit (přiznejme, že oprávněný), že ho Lump věčně otravuje. Výsledkem je, že Deny svému synkovi neustále ukusoval hlavu. Tak takhle ne. Podařilo se mi od Gwen vypůjčit druhý úvazový kolík. Denymu na úvaze nic nechybí, tak jsem mu nechala vodítko a prozřetelně jsem Lumpa dala na řetěz. (Dobře jsem udělala, v noci bylo jsem vedle sebe slyšela za pláštěm stanu chroupání řetízku o zuby – být to vodítko, tak Lump chodí celou noc po vejletech...) Ovšem při prvním našem odchodu od stanu a opětovném návratu nás Lump vítal tak vehementně, že za ním vlál kolík i s kusem drnu. I poprosila jsem chlapa, aby tam kolík zavrtal pořádně. Povedlo se mu to a tak se Lump začal učit, co je to úvaz a že na něm prostě čas od času musí čekat.

V pátek ráno jsme se oblíkli (spíše ale neoblíkli, bylo fakt vedro), já si vzala bederák, dala psům postroje a přítulovi bágl, připla psy k bederáku, vzala do rukou hole (zcela nové, chtěla jsem je vyzkoušet) a vyrazila. Na chvíli jsem se ocitla někde v dávnověku, zhruba tam, kde coby trest nechali člověka uvázat k dvěma koním a popohnali je, takže to člověka roztrhlo... Dnešní umělé materiály ale leccos udrží a tak jsem přežila jak já, tak i bederák. Po chvíli se mi nějakým zázrakem podařilo přimět oba skorovlky, aby měli alespoň zhruba stejný směr úprku (jistým stromkům a železným sloupkům jsem se ale stejně nevyhla). Hned z Ostaše se svištělo z nějakého prudkého kopečku kamsi dolů. Po necelém půl kiláku jsem měla vyřvané hlasivky (jak jsem střídavě vysvětlovala oběma skorovlkům, že s kopce se netahá) a ruce až u kolen (jak jsem se držela šňůr, abych nepadala na hubu), hůlky se mi zamotávaly do křovisek, nohy se mi zamotávaly do volných šňůr, já jsem se motala v lese, hlava se mi motala... A tak jsem si odepla Denyho a strčila ho přítulovi. Šťastná to volba – já když jsem jen trochu napřed, Deny maká a tahá jako o život, aby se dostal za mnou... Lump šel nakonec dopředu hezky sám... Odložila jsem myšlenky na to, jaký to bude, až budu chodit treky s oběma, a začala jsem si Stezku pořádně užívat.

A už to letělo. I když tentokrát vlastně ani ne, měla jsem pořád pocit, že toho musíme ujít strašně malinko, a tak jsem se cajdali a loudali a kochali... Chatkou se sbírkou nádherných totemů, studánkami, lesem... U Hlavňovského rybníčku jsem skorovlky na chvíli pustila, hned se vrhli do vody a plavali a plavali. Aspoň se pěkně ochladí, libovala jsem si a těm dvěma bylo vyloženě taky fajn. Denyho jsem pak musela z vody skoro páčit heverem, ale když viděl, že bych šla pryč i bez něho, lekl se a radši vylezl sám. Tak zase do práce kluci, a teď mush, nebo maž, vždyť je to vlastně jedno. Prostě VPŘED. Lumpík když před sebou jen tušil nějakého jiného psa, tak táhl jak o život. Bohužel doslova a do písmene. Jak tak už přerostl Denyho, vyrostl i z jeho tažného postroje. A když opravdu zabíral, tak se na něm škrtil. Nakonec jsem to nevydržela a dala malou pauzu, při které jsem skorovlkům postroje vyměnila. Tažný dostal Deny (padl mu jak ulitý, skvělá práce Ládi Peška z Polaru), a Lumpík dostal svůj stopovací (taky dobrá koupě – v kterémsi zverimexu před mnoha a mnoha lety, postroj je nylonový, velikostně se dá seřídit jak na bígla – vyzkoušeno – tak i na mastodontíka, taktéž otestováno a používáno). Stopovák není sice polstrovaný, ale aspoň se mi už to zvířátko neškrtilo.
Hop a skok přes potok a jsme v kovářově rokli. A už se pohybujeme mezi pískovcovými skalami – taková místa mě neuvěřitelně berou za srdíčko, je to nádhera. Skorovlci skáčou jako kamzíci a táhnou i bez pobízení, v takovém divokém srdci krajiny je to ohromně baví. Sluníčko pěkně hřeje a my s přítulem neustále fotíme. Cvak, cvak, cvak. Skorovlci pořád čekají netrpělivě, pobízejí nás, ať jdeme dál, vlčí krev je ponouká k běhu a k honičkám mezi skalami, jenže jsou na postrojích a tak aspoň zpestřují život nám neustálým zamotáváním a cukáním, jak moc chtějí dopředu. Jsem šťastná, aspoň na chvíli je vše špatné v životě zapomenuto, jsme tu jen my a láska a Stezka vlka...
Takhle mi vše splývá, přes vyhlídku na Supím Koši se dostáváme k hotelu Hvězda. Poslední dobou mám štěstí na svatby – i tady se jedna koná, a tak se trekaři a jejich pesani proplétají chvíli mezi svatebčany, ale všichni jsou tolerantní a tak je den nadále plný úsměvů. Funguje aspoň občerstvení a po párku a malinové brče se člověku ani nikam jít nechce... Je krásný den, i skorovlci klimbají... Ale pak se koukne člověk na hodinky a zjistí, že je poledne a on má v nohách jen pár kiláků! A tolik toho ještě dnes chceme stihnout! Tak se sbíráme a slunečným popoledním vyrážíme dál.

Příroda je stále stejně nádherná a okouzlující, mezi skalami bych se dokázala ztratit a prostě zmizet ze světa (ehm, do první bouřky ;oP ), míjíme ohradu se spinkajícím býčkem, cestou žvatláme, psi krásně táhnou, hůlky pomáhají – všechno je prostě jak má být. Na Kamenné bráně obdivujeme nádherný rozhled do krajiny, ostatně sama Kamenná brána stojí za obdiv. Jen skorovlci ne a ne postát na nějakou fotku a tak nakonec nějak pózuju alespoň já. Příroda je čím dál divočejší a jak se odpoledne dostává do druhé půle, Lumpík je i čím dál utahanější. Při každé pauze na focení se pohodlně usazuje, při delších oddechovkách usíná jak miminko. Je toho na něj moc, i tak ho už docela dlouho hlavně s kopce pouštím jen tak navolno – tentokrát se to smí a Lumpík s Denym si aspoň pořádně protáhnou nohy a proběhnou se po svém...
Na Koruně už pomalu začínáme trochu spěchat, je tu krásně, ale na Ostaš ještě daleko. A už se vracíme opět k ohradě s býčkem. Ten tentokrát stojí a Lump si není moc jistý, co to vlastně potkává. A pro jistotu na to štěkne s hubou zavřenou, sice odvážně, ale přece jen je to „BUF!“. Býček si ho nevšímá, kouká na krávy v ohradě kus za námi. Popojde k plotu blíž. Lump znejistí docela dost a trochu couvne, ale aby se neřeklo, že je zbabělec, přeci jen se ještě odváží a docela tiše znova blafne: „buf...“ Jenomže to se do toho dá býček, touhy ho přemáhají a on volá kravky: „BÚÚÚ!“ – Lumpík je schovaný za mýma nohama, nevěřícně na býčka kouká a jeho zcela tiché a nesmělé „bf“ vlastně není vůbec slyšet.
Po poli potom utíká před námi, vždy je o kousek napřed, lehne si a odpočívá, když ho předejdem, znova se zvedne. Ale je vidět, že už toho má pro dnešek dost – no, pořád ještě je to přece malé mimi, utěšuju se... Po chvilce zapadnem do hlubšího lesa, kde si chvíli fotíme pavučiny. Najednou koukám, Lump skočí kamsi na kraj cesty a začne zuřivě hrabat. A hrabe a hrabe, už na to kouká i přítul a natáčí. Lumpík po nás sotva hodí okem, ještě si svoje doupátko trochu upraví, podube, a už se stáčí v chládku pěkně do klubíčka a usíná. I s celým obecenstvem – kouká na něj táta Deny, koukám na něj já i páneček. Všechno jedno. On dnes skončil a hotovo. Jde se spát... Ale když my ostatní jdem dál, přeci jen mu to nakonec nedá a z pelíšku se vyhrabe. Už jen kousek, utěšuju ho, a zítra jen malilinkatou procházečku, slibuju. A tak Lumpík šlape. Kouká na Denyho, jak si spokojeně vykračuje, a snaží se o totéž. Jenomže u toho pořád ještě beznadějně vrtí zadečkem...
V záři zapadajícího slunce se lesní pěšina mění v cestičku kouzel a zázraků. Samojed s Mírou do toho krásně zapadají, když nás předchází, jakoby procházeli kouzelnou oponou někam do pohádky. Krásný a teplý večer nás doprovází až na Ostaš, chvíli před dnešním cílem potkáváme několik dalších dogtrekařů a tak poslední kilometry černou tmou pod hvězdami ubíhají příjemně v družném rozhovoru. Ten jen jednou přeruší zoufalé zavytí – to když procházíme okolo elektrického ohradníku. Jazzinka pak vysvětluje, že Dandymu se strašně moc líbil takový ten střapeček na ohradníku a nenapadlo ho, chudáka, nic lepšího, než to chytit do tlamy. Ještě když procházeli kolem nás, koukal se Dandy pátravě a vyčítavě na všechny okolo, jakože kdo z nás mu to proved a proč...
Pokec pokračuje i pozdě večer v příjemné hospůdce na Ostaši, sešlo se nás tam nakonec docela dost. Přijíždějí ovšem i horolezci a tak v hospůdce i kempu hodně narváno, ale všichni vypadají pohodově a tolerantně, trekaři máme svůj stoleček, a do stanu se skoro až nechce zalízat. Taky jdeme do spacáčků hodně po půlnoci, příjemně unavení a plní nádherných dojmů z dnešního dne.

Další den jsem naplánovala vskutku kraťoučkou trasu – nechtěla jsem Lumpa nějak přetěžovat, navíc jsem si nebyla jistá, jestli přes všechna opatření mě nezačnou bolet kolena. Preventivně jsem si je stáhla, ale i tak jsem byla vděčná za včerejší den bez bolestí. Vzali jsme auto a popojeli jsme z Ostaše nejprve k Teplickým skalám. Už jsem to tam znala a tak jsem se strašně těšila. Přítul nám naplánoval cestu oběma rezervacemi s tím, že mezi nimi se dá projít tzv. Vlčí roklí – a že je tam úžasně. To místo jsem nějak při své minulé návštěvě minula, takže jsem se aspoň měla na co těšit. Cestou tam jsme potkali na obrovských loukách veliké stádo volně pobíhajících koní. Chvíli jsme stáli a koukali, mě trochu přemáhala lítost, už pár let nekoníčkařím, nemám kde a ani čas. A tak jsem stála a v duchu pobíhala tam s těmi koňmi, cítila jsem jejich vůni, slyšela měkce dusat kopyta v trávě, denní snění bylo chvíli plné dlouhých vlajících hřív, ržání a letu na hřbetech koní...
Ale teď tu mám své skorovlky, nedočkavé, co se bude dít dneska, plné energie a chuti do života. Vrátila jsem se v myšlenkách zase k nim a vyrazili jsme dál. Trochu jsme si rezervaci obcházeli, ale netrvalo to tak dlouho a opět jsem se alespoň myšlenkami ztrácela mezi skalami. Jenomže tady byly davy lidí a autobusy turistů, na puštění psů nebylo ani pomyšlení, a já mezi tolika lidmi neměla ani moc chuti k focení. Tak jsme jen tak proběhli (myšleno s nadsázkou) teplickými skalami a už tu byla slibovaná Vlčí rokle. Opravdu to těšení za to stálo. Tady lidi moc nechodili, vlastně skoro vůbec. Mostečky a žebříky, roklinky a balvany... Prostě nádhera. Na žebřících jsem pak psy pouštěla, protože jsou zvyklí hledat si cestu sami a umí to prostě výborně. Skorovlci byli doma, skákali a šplhali, s nadšením se pro nás kousek vraceli zpátky, jen aby si to mohli prolízt ještě jednou. Měla jsem strach o Lumpa, v životě se s něčím takovým ještě nesetkal, ale místy byl šikovnější než Deny. Jenže místy byl zase Deny zkušenější a uměl si počkat na mou pomoc. Občas jeho natrénovanost působila tak sebejistě, že i Lump některé žebříky lezl stejně, jako to viděl u Denyho, a ne po skalách okolo. V jednom místě se stezička zúžila na pár centimetrů, byly tam jen nahoře dva balvany a od nich uzoučký prudký žebřík dolů. Tam se oba zarazili, měli trochu strach. Vzala jsem Denyho jako prvního za postroj, trochu nadzdvihla, aby měl jistotu, že mu pomůžu a začala mu pomáhat dolů. Najednou za mnou funění jako od ježka při výstupu na Lysou – Lump nechtěl zůstat po zadu a strach nestrach šněroval nohy obratně na žebřík. Jen mu to nešlo zpomalit a málem jsme všichni tři měli dole valnou hromadu. Nakonec jsme to ale zvládli šťastně a bez zaváhání. O kousek níž jsme míjeli pána, který se moc smál a povídá: „No jo, to jsem mohl čekat, že ve Vlčí rokli potkám vlky!“ Vzájemně jsme si uvolnili cestu (tak jako jsem celou dobu dávala povely psům, aby se uhli těm, kdo lezli nahoru), a dobrodružství bylo téměř u konce. Ještě pár schůdečků dolů a adrenalin se pomalu vyplavuje pryč. Nádhera. Dobrodružství. Využití obratnosti a síly a možnost pozorovat, jak téhož umí využít psi. Za takové zážitky by člověk dal duši...
Chvíli jsme dole odpočívali, teď už na konci Adršpašských skal. Když jsme odcházeli, oba pesani zamířili zcela samozřejmě opět nahoru, na žebříky a do Vlčí rokle. Až mi bylo trochu líto, že jsem jim musela říct, jdeme jinam... A jestli v teplických skalách bylo lidí hodně, tak v adršpašských úplně neuvěřitelně (někde na ceduli jsem četla, že Teplickými projde 50.000 lidí ročně, zatímco Adršpachem 250.000 – to jsou úplně neuvěřitelná čísla...!). Mám psy slušně vychované, takže se nekonaly žádné ošklivé pohledy a ani poznámky. Jen díky těm davům jsem si to moc neužila... Ale v duši jsem měla čerstvé vzpomínky na Vlčí rokli, které mne hřály ještě cestou na Ostaš.

Večerní povídání s Liborem o jeho a mém Denym, o Lumpovi, o psech a nejen o nich... Později se připojili další, ale únava a jiné akce si vybraly svou daň, a tak v sobotu už byla trekařského stolečku na Ostaši jen půlka. Protože si proti našemu stanu banda puberťáků dělala fatru, musela jsem dát Denyho spát do auta, jinak by štěkal celou noc. Lumpa jsme si chtěli nastěhovat do stanu, a zkusili jsme to – ale nakonec jsme všichni tři uznali, že na to máme malý stan a velké šťěňátko, a tak když mládež u ohně se trochu zklidnila, dali jsme ho spát na úvaz ven... Mládeži nicméně vyřvávání vydrželo do rána, tak jsem byla pěkně nevyspalá...

V neděli už jen krátká procházka skalním městečkem na Ostaši a už jsme frčeli domů.

A komu poděkovat tentokrát? Samozřejmě Láďovi Páralovi: za snahu, za odvahu, za chuť neustále pro nás trekaře něco dělat. Za to, že vymýšlí Stezky, které baví hlavně psy. Za to, že je... :o)

A taky děkuji sv. Petrovi za krásné počasí.

A nakonec svému přítulovi, který má se mnou a mými skorovlky svatou trpělivost... ;o)